close

Вход

Забыли?

вход по аккаунту

?

Lux A. Stanik R. - Vsechno o kaktusech (чешский 2001)

код для вставкиСкачать
V Š E C H N O
okaktusech
ALEXANDER
L U X / R O M A N
NAKLADATELSTVÍ
SLOVART
STANÍK
VŠECHNO
o kaktusech
Translation © Libuše Brátková, 1992, 1993
Odborná spolupráce: Robin Heřman
Text © Alexander Lux, Roman Staník, 1992, 1993
Fotografie © Alexander Lux, Roman Staník, Rudolf Šubík
(s. 58), 1992, 1993
Kresby © Zlatica Komárová, Ivan Staník, Jozef Szabó, 1992,
1993
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být
reprodukována nebo rozšiřována v jakékoli formě nebo
jakýmikoli prostředky bez výlučného souhlasu vlastníka
copyrightu.
České vydání
Copyright © 1992, 1993, 2001
by Nakladatelství Slovart, Praha
Vydalo Nakladatelství Slovart, Praha, 1992,1993, 2001
Ze slovenštiny přeložila Libuše Brátková
Třetí doplněné a přepracované české vydání
Text: Alexander Lux, Roman Staník
Fotografie: Alexander Lux, Roman Staník. Rudolf Subík (s. 58)
Kresby: Zlatica Komárová, Ivan Staník. Jozef Szabó
Grafická úprava: František Jablonovský
Odpovědná redaktorka: Ingrid Vrabcova
Jazyková redaktorka: Alena Benešová
Sazba: Svornost', a. s., Bratislava
Tisk: Východoslovenské tlačiarne, a. s., Košice
ISBN 80-7209-318-5
Obsah
Úvod ... 7
Terminologický slovníček ... 9
kaktusy jsou sukulenty ... 11
Kde rostou kaktusy v přírodě ... 15
Kaktusy zblízka ... 19
Pěstování kaktusů ... 25
Umístění sbírky ... 26
Podmínky pěstování ... 28
Rok ve sbírce ... 29
Přesazování ... 32
Rozmnožování ... 34
Výsevy ... 34
Odnože a řízky ... 35
Roubování ... 36
Pletivové kultury ... 37
Choroby a škůdci ... 37
Obrazová část
Severoamerické kulovité kaktusy ... 41
Jihoamerické kulovité kaktusy ... 59
Cereusy ... 75
Opuncie ... 83
Kaktusy v rukou zahradníků ... 89
Rejstřík ... 95
Úvod
Kaktusy, atraktivní rostliny z Nového světa, přita­ Evropy jsou podmínky pro kultury kaktusů podstat­
hují pozornost evropských botaniků i široké veřej­ ně příznivější a mnohé druhy je možno pěstovat
nosti už víc než 400 let. Mimořádný vzhled těchto celoročně venku.
Vzhledem k rozsahu knihy není fotografická část
rostlin upoutal evropské dobyvatele hned po jejich
příchodu na americký kontinent koncem 15. století. rozdělena podle systematického hlediska, ale autoři
Zpočátku se zájem o kaktusy soustřeďoval na krá­ zvolili přístup, vyhovující potřebám běžného pěstite­
lovské a šlechtické dvory, kde se kaktusy staly ozdo­ le. Ten zde najde kapitolu o sběratelsky atraktivní
bou zimních zahrad a parků zámožných majitelů. skupině kulovitých kaktusů ze severoamerického
Výjimečný tvar a biorytmus těchto rostlin si postup­ kontinentu; neméně zajímavá je kapitola o jihoame­
ně získal zájem i ostatní široké veřejnosti, a tak rických kulovitých kaktusech. Další dvě kapitoly
jsou věnovány opunciím a cereusům. Poslední kapi­
časem pronikly i do sbírek amatérských pěstitelů.
Importované rostliny přenesené do nevyhovují­ tola uvádí různé zajímavosti a kuriozity ze světa
cích evropských klimatických podmínek obyčejně kaktusů, jako jsou pigmentové abnormality, kristátmajitele dlouho netěšily. Kaktusáři se teprve postup­ ní formy a hybridy. Při klasifikaci vyobrazených
ně naučili je pěstovat a rozmnožovat. Zkušenosti, rostlin se autoři přiklánějí k běžně v Evropě používa­
získané po mnohých pěstitelských chybách, vedly né nomenklatuře podle Curta Backeberga, i když
postupem času k pochopení nároků těchto rostlin. berou na zřetel i některé novější taxonomické pohle­
Dnes jsou pěstitelské metody v Evropě natolik pro­ dy. Všechny fotografie v této publikaci jsou dílem
pracované, že mnohé druhy kaktusů jsou ve sbírkách autorů. Část z nich pochází přímo z terénu, z oblastí,
zastoupeny ve větším množství než na přirozených kde kaktusy rostou. Ostatní vyobrazené rostliny jsou
stanovištích. Tam jsou populace některých druhů ze společné sbírky autorů, případně byly pro fo­
díky dlouhodobému sběru téměř úplně zničené. Zá­ tografování zapůjčeny od pěstitelů, jimž chtějí
kaz vývozu a sběru mnohých, především severoame­ oba autoři touto cestou poděkovat. Jsou to přátelé
rických kaktusů, přinutil evropské pěstitele množit I. Dráb, I. Držík, M. Hauskrecht, J. Matis, M. Škuci
tyto rostliny z vlastních zdrojů. Velká specializovaná a E. Vlasák.
zahradnictví každoročně vypěstují na obrovských
Zatímco ve své vlasti, v Severní a Jižní Americe,
plochách skleníků statisíce rostlin, které atraktivním jsou kaktusy často přemětem hospodářského zájmu,
vzhledem a nádhernými květy přitahují pozornost na našem evropském kontinentě jsou zdrojem potě­
laické veřejnosti. Květy kaktusů jsou nápadné svými šení a poučení pro mnohé, kteří mají rádi přírodu
sytými barvami a často neúměrnou velikostí v po­ a ve svých volných chvílích chtějí proniknout hlou­
rovnání s rozměry zbytku rostlinného těla.
běji do jejích tajemství. Desetitisíce zájemců organi­
Na knižním trhu se pravidelně objevují různé zovaných v kaktusářských klubech po celé Evropě
publikace věnované kaktusům, patřícím do široké jsou dobrou zárukou, že tyto tajuplné rostliny se
skupiny sukulentních rostlin. Jeden typ knih se věnu­ zachovají i pro budoucí generace. Doufáme v to
je především teorii pěstování a popisu rostlin, druhá hlavně proto, že přirozené lokality kaktusů jsou sou­
skupina je zaměřená hlavně na fotografickou doku­ stavně devastovány intenzívním sběrem pro obchod­
mentaci, zachycující krásu rostlinného těla a květu ní účely i hospodářskou činností místního obyva­
kaktusů. V knize, kterou držíte v rukou, se autoři telstva.
snažili zkombinovat informace o původu, výskytu,
Tato hrozba zničení míst přirozeného výskytu
anatomii, fyzilogii a pěstování kaktusů s fotografie­ kaktusů není nová. Netýká se samozřejmě jen kaktu­
mi některých nejkrásnějších druhů. Pěstitelské rady sů, ale i jiných rostlinných čeledí. Obchod s rostlina­
jsou prezentovány s ohledem na klimatické podmín­ mi nabýval od začátku našeho století stále větších
ky na evropském kontinentě, především v jeho střed­ rozměrů. Nešlo jen o rostliny vypěstované v zahrad­
ní a západní části. V jižních, teplejších, oblastech nictvích. Nemalou část tvořily i rostliny posbírané
přímo v přírodě. V plné míře se to týkalo i sukulentních rostlin a z nich hlavně kaktusů. Milióny rostlin
putovaly z přírody především do sbírek evropských
pěstitelů. Ne všechny oblasti obou amerických subkontinentů byly tímto drancováním zasaženy stejně.
Nejhorší situace se vyvinula v Mexiku a na jihu USA,
kde rostou sběratelsky nejzajímavější kaktusy, jejichž
populace jsou často málo početné. Sílící hlasy ochra­
nářů postupně přinutily některé vlády zainteresova­
ných států legislativní cestou omezit obchod s rostli­
nami z přírody. Chyběla tu však mezinárodní spolu­
práce mezi zeměmi, kde kaktusy rostou a zeměmi,
kam se exportují. Až v roce 1973 se podařil rozhodu­
jící krok vpřed. Třetího března byla ve Washingtonu
podepsána tzv. Washingtonská konvence, známa pod
zkratkou CITES (Convention on International Trade
in Endangered Species of Wild Fauna and Flora).
Z preambule této dohody je důležité citovat první
větu:
..Smluvní státy uznávají, že volně žijící živočicho­
vé a volně rostoucí rostliny jsou ve svých překrásných
a mnohotvárných formách nenahraditelnou součástí
přírodních systémů Země a musí být chráněny pro
současnou generaci i generace budoucí."
CITES rozděluje rostliny a živočichy do tří skupin
podle stupně ohrožení. Skupina I. obsahuje druhy,
jimž hrozí vyhubení. Z čeledi kaktusových (Cacta­
ceae) sem patří přibližně 100 druhů:
Ariocarpus spp.
Astrophytum asterias
Aztekium ritteri
Coryphantha (Escobaria) minima
Coryphantha (Escobaria) sneedii var. sneedii
Coryphantha (Escobaria) sneedii var. leei
Coryphantha werdermannii
Discocactus spp.
Disocactus (Nopalxochia) macdougallii
Echinocereus lindsayi
Echinocereus (Wilcoxia) schmollii
Mammillaria pectinifera (Solisia pectinata)
Mammillaria solisioides
Melocactus conoideus
Melocactus deinacanthus
Melocactus glaucescens
Melocactus paucispinus
Obregonia denegrii
Pachycereus (Backebergia) militaris
Pediocactus bradyi
Pediocactus knowltonii
Pediocactus (Toumeya) papyracanthus
Pediocactus paradinei
Pediocactus (Navajoa) peeblesianus
var. peeblesianus
Pediocactus (Navajoa) peeblesianus
var. fickeiseniae
Pediocactus (Utahia) sileri
Pelecyphora asseliformis
Pelecyphora (Encephalocarpus) strobiliformis
Sclerocactus (Ancistrocactus) brevihamatus
var. tobuschii
Sclerocactus glaucus
Sclerocactus (Echinomastus) erectocentrus
var. acunensis
Sclerocactus (Echinomastus) erectocentrus
var. erectocentrus
Sclerocactus (Echinomastus) mariposensis
Sclerocactus (Coloradoa) mesae-verdae
Sclerocactus pubispinus var. pubispinus
Sclerocactus pubispinus var. spinosior
Sclerocactus wrightiae
Strombocactus disciformis
Strombocactus jarmilae
Turbinicarpus spp.
Uebelmannia spp.
(zkratka „spp." znamená, že chráněné jsou všechny
druhy daného rodu).
Všechny ostatní kaktusy patří do oddílu II., kde jsou
druhy, jimž bezprostředně nehrozí vyhubení, ale
mohlo by k tomu dojít, kdyby obchod s nimi nebyl
podřízený přísným opatřením. Mexiko, kde roste nej­
víc ohrožených druhů kaktusů, podepsalo tuto doho­
du až v roce 1991, naše republika v roce 1992.
Autoři
Terminologický slovníček
aktinomorfní — (u květů) pravidelný, souměrný s několika
rovinami souměrnosti
areola — zkrácený boční výhonek u kaktusů, z kterého
vyrůstají trny (přeměněné listy) a květy
axila — rozštěpením areoly u některých druhů se její spod­
ní část — axila — přesunula na bázi tuberkuly, vyrůs­
tají z ní květy
cefálium — část stonku u některých druhů se změněným
tvarem a odlišnými trny, z níž vyrůstají květy
cizosprašná rostlina — k opylení jejích květů je potřebný
pyl z jiné rostliny
etolizace — deformace tvaru rostliny při nedostatku světla
epifyt — rostlina žijící na povrchu jiného rostlinného dru­
hu, kterého využívá jen jako opory, nepřijímá z něho
živiny
forma (f.) — vnitrodruhová kategorie, malá odchylka od
druhu nebo variety
glochidie — zvláštní drobné trny opuncií
hybrid — rostlina, která vznikla křížením dvou různých
druhů
hydroponie — pěstování rostlin v živných roztocích
kristáty — abnormální růst stonku, při němž se tvoří
hřebenovka forma; vegetační vrchol je rozšířený jed­
ním směrem
kultivar (cv.) — kulturní varieta, odlišná od druhu rostou­
cího v přírodě, která vznikla při pěstování
osten — tvrdý, ostrý výrůstek pokožky, původně se tímto
termínem označovaly trny kaktusů, které však mají jiný
původ
pestík — část květu složená ze semeníku, který obsahuje
vajíčka, čnělku a bliznu
samosprašná rostlina — opylení jejích květů může nastat
i vlastním pylem
sukulent — rostlina s jedním nebo více ztlustlými orgány,
které slouží jako zásobárna vody
trichom — chloupek, výrůstek na povrchu orgánů rostlin;
velké množství chloupků vyrůstajících z areol tvoří na
některých částech kaktusů „vatu"
trn — u kaktusů přeměněný list, vyrůstá z areoly
tuberkula (též bradavka nebo marnila) — výrůstek na povr­
chu stonku; zpravidla na jeho vrchole je umístěna
areola
tyčinka — část květu složená z nitky a prašníku; v prašní­
ku se tvoří pyl
varieta (var.) — taxonomická kategorie nižší než druh
zygomorfní — (u květů) souměrný podle jedné roviny
souměrnosti
I kaktusy jsou sukulenty
11
Tato publikace se věnuje výlučně kaktusům. Bylo by
proto vhodné vymezit, co to vlastně kaktus je a jaké
je jeho postavení mezi sukulentními rostlinami. Pěs­
titelé nesprávně dělí své oblíbené suchomilné rostliny
na kaktusy a sukulenty. Toto často užívané dělení
však není logické, protože i kaktusy jsou sukulentní
rostliny. Sukulence se uplatňuje u různých čeledí
rostlinné říše a čeleď Cactaceae je jen jedna z nich.
Pojem sukulent je proto nadřazený pojmu kaktus.
Jak bychom tedy mohli charakterizovat sukulentní
rostliny a jak kaktusy?
Suché oblasti, zabírající rozsáhlá území na více
kontinentech, si vynutily, aby se rostliny přizpůsobi­
ly drsným klimatickým podmínkám, které tam pa­
nují. Vyřešily to dvěma základními způsoby: změnou
metabolismu a změnou anatomie — tvaru a stavby
těla. Druhá změna si vyžádala vytvoření zásobních
pletiv, schopných hromadit a zadržovat větší množ­
ství vody během období, kdy je dostatek vláhy. Zís­
kaná voda se v době sucha úsporně uvolňuje v tako­
vém množství, aby její zásoby vydržely do nejbližších
dešťů. Srážky v suchých oblastech přicházejí větši­
nou pravidelně v určitých ročních obdobích. Pletiva,
v nichž se hromadí zásoby vody, mají velký objem.
Části rostlin, kde se tato pletiva nacházejí, jsou proto
výrazně zvětšené. Rostliny, obsahující zásobní vodní
pletiva, jsou sukulenty. Podle uložení těchto pletiv
rozeznáváme stonkové, kořenové a listové sukulen­
ty. Sukulentní rostliny se vyskytují na všech konti­
nentech kromě Antarktidy. Nejčastěji je možno se
s nimi setkat v suchých tropických a subtropických
oblastech. Nejběžnější formou sukulence je uložení
zásobních pletiv v listech. Listové sukulenty se na­
cházejí v mnohých rostlinných čeledích různých kon­
tinentů. Rostou i ve střední Evropě. Dobře jsou
známy rostliny rodu Sedum (rozchodník) se ztlustlý­
mi listy nebo růžicovitě uspořádané listy rodu Sempervivum (netřesk). Listové sukulenty jsou mezi pěs­
titeli velmi oblíbené. K nejznámějším rodům patří
Aloe, Agave, Echeveria, Gasteria, Haworthia, Lithops
a mnohé jiné nádherné rostliny.
Druhou skupinu představují kořenové sukulenty.
U nich se zásoby vody hromadí ve ztlustlých koře­
nech. Rostliny, které mají zásobní pletivo uložené
Základní tvary těla kaktusů
a/ sloupovitý, b/ rozvětvený v spodní části stonku, c/ rozvětvený
ve středu stonku, d/ trsovitý, e/ poléhavý—plazivý, f/ kulovitý,
g/ h/ keřovitý
jen v kořenech, nejsou předmětem zájmu pěstitelů.
Podstatně oblíbenější jsou sukulenty se současně
ztlustlými kořeny i stonky. Sem patří v sbírkách
časté rody z čeledě Cucurbitaceae, jako jsou Kedrostis nebo Ibervillea. Z jiných známých rodů jsou to
Fockea a Brachystelma. Jsou to tzv. kaudiciformní
sukulenty, kde kaudex tvoří současně kořen i stonek.
I mezi kaktusy se vyskytují rostliny s kombinovanou
kořenovou a stonkovou sukulencí. Je to např. rod
Lophophora.
12
D
Základní tvary těla nekaktusových sukulentů
A — Agave, B — Aloe, C — Adromischus, D — Pleiospilos, E, F — Euphorbia
Třetí základní skupinou sukulentních rostlin jsou
stonkové sukulenty, tedy rostliny, u nichž jsou zá­
sobní vodní pletiva uložena ve ztlustlém stonku.
Nejznámější skupinou rostlin s tímto typem suku­
lence jsou kaktusy. Tělo každého kaktusu je v pod­
statě ztlustlý stonek, který u různých rodů nabývá
rozmanitých tvarů. Je však třeba říci, že i jiné suku­
lentní rostliny mohou mít vodní pletiva uložená
v stonku. Svým vzhledem tak často připomínají kak­
tusy. K nejznámějším patří rody Euphorbia, Stapelia,
Huernia, Pachypodium.
Zásobárna vody v podobě ztlustlých sukulentních
orgánů není pro většinu druhů ještě dostatečnou
zárukou přežití v náročných podmínkách suchých
oblastí. Rostliny se brání ztrátě vody i utvářením
silných ochranných vrstev na povrchu pokožky nad­
zemních orgánů, jednou z nich je vosk. Některé dru­
hy zatahují své stonky nebo listy v období sucha pod
povrch půdy, nebo vytvářejí zvláštní průsvitná pleti­
va, jimiž propouštějí světlo k hlouběji uloženým buň­
kám obsahujícím chlorofyl, kde se uskutečňuje foto­
syntéza. Také pokryv nadzemních orgánů trny, trichomy či vrstvou vlny slouží jako výborná izolace
a filtr proti účinku slunečních paprsků.
Velké nebezpečí pro šťavnatá, masitá těla suku­
lentů v suché krajině s nedostatkem vegetace před­
stavují býložravci. Rostliny se jim brání různými
způsoby, vytváření trnů je jedním z nich. Účinnou
ochranu poskytuje též obsah látek, které zapříčiňují
hořkou, či jinak nepříjemnou chuť pletiv, případně
jejich jedovatost. Pro drobné přízemní sukulenty
představuje významnou ochranu před býložravci
splývání s okolím, tzv. mimetismus. Takovéto rostli­
ny označujeme jako rostliny s mimikry. Mezi kaktu-
13
sy k nim patří například druhy rodu Ariocarpus, ze
skupiny listových sukulentů jsou to zase známé „živé
kameny" z rodu Lithops.
Sukulenty přizpůsobily vysokým teplotám a ne­
dostatku vody i svůj metabolismus zvláštním postu­
pem při fotosyntéze, který umožňuje šetřit vodou. Je
to další adaptace, která spolu se změnami tvaru
orgánů jim pomáhá přežít. Je dobře známo, že rostli­
ny vytvářejí organické látky z oxidu uhličitého (C0 2 )
a vody za přítomnosti slunečního světla. Oxid uhliči­
tý se do rostliny dostává ze vzduchu průduchy. Prů­
duchy jsou drobné otvory na povrchu listů a stonků,
které se musí ve dne otevřít, aby mohla za světla
probíhat fotosyntéza. Otevření průduchů během
horkého dne by však pro sukulenty představovalo
příliš velkou ztrátu vody. Vytvořily si proto jiný
mechanismus, který jim umožňuje přijímat C 0 2
v noci a navázat ho na organické kyseliny v pleti­
vech. Během dne se potom CO2 ze sásob uvolňuje
a používá se na syntézu organických látek, při nichž
je potřebné světlo.
Kyselinový metabolismus sice umožňuje sukulentům podstatně snížit ztrátu vody, je však v porovná­
ní s metabolismem jiných rostlin málo účinný. To je
jeden z důvodů pomalého růstu většiny sukulentů.
Některé druhy však mají schopnost přejít ve vlhkém
období na přímou cestu přijímání C 0 2 a významně
tak zvýšit rychlost růstu, když jim to příznivé pod­
mínky dovolí.
Kaktusy jsou typické stonkové sukulenty, i když
u některých z nich se vytvořila zásobní pletiva i ve
zvětšených až řepovitých kořenech. Vyvinuly se jako
samostatná skupina v rámci rostlinné říše, charakte­
rizovaná důležitými společnými znaky, takže se zařa­
zují do jedné čeledi — Cactaceae. Jsou to výlučně
americké rostliny. Jejich výskyt na jiném kontinentě
je sekundární, způsobený člověkem. Jedině u rodu
Rhipsalis není možno vyloučit primární původ ně­
kterých druhů na africkém a asijském kontinentě.
U převážné většiny kaktusů vedla stonková sukulen­
ce postupně k redukci listů. Úlohu listů převzal zele­
ný stonek. Tvar stonku jednotlivých rodů se přizpů­
sobil podmínkám na stanovištích. Jsou známy roz­
manité formy. Typický kaktusový stonek je kulovitý
nebo sloupovitý. Časté jsou i zploštělé, článkované
lodyhy, jaké známe u opuncií. Článkované stonky
podobné zvětšeným listům mají i mnohé epifytické
kaktusy. Dalším typem jsou tenké, po povrchu země
se plazící stonky (plazivé). Tělo kaktusů je málokdy
hladké, často je více či méně výrazně rozčleněno na
žebra nebo vybavené bradavkami — tuberkulami.
Tím se zvětšuje povrch těla. Tuberkuly jsou zvětšené
spodní části zaniklých listů. Zjištění, že trny kaktusů
jsou přeměněné listy ještě lépe objasňuje jejich pů­
vod. Jak je vidět, nejsou to zase tak tajuplné rostliny,
jak se zdá na první pohled. Jsou to obyčejné rostliny,
svým tvarem však výborně přizpůsobené drsným
klimatickým podmínkám své domoviny.
Kde rostou kaktusy v přírodě
15
Na zemi je jen velmi málo míst, kde není možno se
setkat s žádným zástupcem rostlinné říše. Když po­
mineme hlubiny moří a oceánů, na souši jsou takové
oblasti mimořádně vzácné a vyskytují se prakticky
jen v okolí pólů, v horských oblastech nad hranicí
věčného sněhu a na některých pouštních územích. Ve
všech ostatních oblastech se setkáváme s různými
rostlinnými formami. Rostlinná říše za milióny let
vytvořila obrovské množství forem uzpůsobených
k přežití v nejrůznějších klimatických podmínkách,
jaké se vyskytují na naší planetě. Některé oblasti jsou
svými povětrnostními a půdními vlastnostmi mimo­
řádně vhodné k rozšíření rostlin a na malém území se
často nacházejí zástupci mnoha rostlinných čeledí.
Sem patří například vlhké tropické oblasti. I rozsáh­
lá území v jiných zeměpisných pásmech, včetně mír­
ného, evropského, se vyznačují bohatstvím druhů.
Stačí se jen v létě rozhlédnout po rozkvetlých lou­
kách a lesích s nepřeberným množstvím různých
rostlinných druhů. Jinak je tomu však v oblastech,
kde jsou pro rozšíření rostlin méně vhodné klimatic­
ké a půdní podmínky. Taková území najdeme prak­
ticky na každém kontinentě. Kaktusáře samozřejmě
zajímají teplé a suché oblasti. Třebaže jsou klimatic­
ké poměry na jednotlivých kontinentech často velmi
podobné, rostliny, které tam rostou, nejsou stejné
a patří do různých čeledí. Spojuje je však společná
snaha co nejlépe se přizpůsobit suchému klimatu.
Vyvinuly se u nich různé anatomické a fyziologické
zvláštnosti, které většinou neexistují u rostlin z ji­
ných, klimaticky příznivějších, oblastí. Dlouhým vli­
vem teplého a suchého podnebí se u různých rostlin­
ných skupin na různých místech zemského povrchu
vyvinuly i některé společné znaky, týkající se přede­
vším tvaru těla a metabolismu. Takové rostliny vy­
padají na první pohled velmi podobně, i když mají
úplně jiný původ. Dobrým příkladem jsou cereusovité kaktusy z Ameriky a sloupovité africké euforbie.
Každý kontinent má v suchých — aridních — oblas­
tech jak specifickou vegetaci, tak příslušníky čeledí,
rozšířených po většině zemského povrchu. Vhodným
příkladem druhé skupiny jsou Euphorbia (pryšce),
rostoucí dokonce i ve střední Evropě, i když zde
nemají výrazně sukulentní formu.
Kaktusy, jimž je věnována tato publikace, jsou
zvláštní skupinou suchomilných rostlin. Vyvinuly se
izolovaně jen na americkém kontinentě. Jsou zařaze­
ny do samostatné čeledě — Cactaceae. Jejich dnešní
výskyt v jiných oblastech než na americkém konti­
nentě způsobil výlučně člověk. S kaktusy je proto
možné se setkat i na jihu Evropy, v Africe, Asii
a v Austrálii.
V Novém světě se kaktusy vyskytují na obou
subkontinentech, a to od jihu Kanady přes Severní
Ameriku až po Patagonii v Jižní Americe. Na rozdíl
od všeobecně převládajícího názoru, že kaktusy ros­
tou jen v suchých a horkých oblastech, pocházejí
víceré druhy i z podstatně odlišných klimatických
podmínek. Některé jsou pravidelně v zimních obdo­
bích vystaveny mrazu a sněhu, jiné zase obývají
tropické a vlhké oblasti, kde se nedá mluvit o nedo­
statku vody. Na takových, pro kaktusy netypických,
místech je však druhové zastoupení kaktusů malé
a rostliny jsou i zvlášť přizpůsobené daným podmín­
kám.
Druhově nejpestřejší oblasti rozšíření kaktusů
jsou suché a po většinu roku teplé části obou americ­
kých subkontinentů. Vzhledem k určitým klimatic­
kým rozdílům mezi Severní a Jižní Amerikou je nut­
no se jimi zabývat odděleně. Centrem výskytu kak­
tusů v Severní Americe jsou polopouštní oblasti
v Mexiku a na jihu USA. Tam roste velké množství
druhů, z nichž mnohé patří v našich sbírkách k nej­
oblíbenějším. V USA jsou na kaktusy nejbohatší
jižní státy od Texasu na východě až po Kalifornii na
západě. Typem krajiny je část tohoto území podobná
oblastem na severu Mexika. Ze známějších kaktusů
se tam nacházejí druhy rodů Mammillaria, Thelocac­
tus, Echinomastus, Coryphantha, Escobaria, Ferocac­
tus, Echinocactus a jiné, i v Mexiku rostoucí kaktusy.
Z rostlin, které se vyskytují jen v USA, je třeba
připomenou rody Sclerocactus a Pediocactus. Kromě
uvedených jižních států rostou i dále na sever, přede­
vším v Coloradu, Nevadě, Utahu, Idahu a jinde,
dokonce i v Oregonu a Washingtonu na severozápa­
dě, na hranicích s Kanadou. Směrem k severu počet
druhů klesá. Některé z tamnějších kaktusů jsou vy­
staveny mimořádně drsným klimatickým podmín-
kám. Týká se to především sklerokaktusů a pedio­
kaktusy Za všechno hovoří údaje z oblasti výskytu
druhů Pediocactus winkleri. V zimě tam naměřili
teploty kolem — 30 °C a v létě naopak až 40 °C.
Navzdory tomu, že pediokaktusy a Sklerokaktusy
jsou v přírodě mimořádně odolné, u nás patří k nej­
vzácnějším a po pěstitelské stránce k nejnáročnějším
rostlinám. Velmi zajímavé druhy kaktusů se v USA
nacházejí i v nádherné přírodní oblasti Velkého Ka­
ňonu a v mimořádně suchých pouštích Kalifornie,
známé Údolí Smrti nevyjímaje. Ze sloupovitých kak­
tusů je třeba připomenout dobře známý druh Carnegiea gigantea. Tuto monumentální rostlinu je možno
potkat v Arizoně a dál na jihu v mexické Sonoře.
Nejbohatší na kaktusy je v Severní Americe Mexi­
ko. Je domovinou mnohých krásných a dobře zná­
mých kaktusů. Podstatnou část tohoto téměř 2 mi­
lióny km2 velkého státu tvoří náhorní plošina. Kli­
matické poměry na ní jsou mimořádně vhodné pro
kaktusy. Vodní srážky dosahují ročně průměrné
hodnoty kolem 400 mm (t.j. 4001 na l m2) a denní
teplota kolem 35—40 °C v letních měsících je pro
kaktusy ideální. Jejich druhové bohatství v této části
Mexika se nedá srovnat s žádnou jinou oblastí a ne­
má obdoby ani v Jižní Americe. Na rozdíl od Jižní
Ameriky, kde jsou většinou zastoupeny rody s vel­
kým počtem druhů, v Mexiku se setkáváme spíše
s velkým počtem rodů, které mají často menší počet
druhů. Nejsou vzácné ani monotypické rody, tedy
rody obsahující jen jediný druh. Kaktusářsky nejza­
jímavější části Mexika jsou v státech Nuevo Leon,
Coahuila, Zacatecas, Durango, San Luis Potosí, Ta­
maulipas, Qeurétaro a Hidalgo. Některé části toho­
to území kaktusy osidlují tak hustě, že na několika
čtverečních metrech roste více druhů z různých rodů.
Většinou jsou to sběratelsky zajímavé malé kulovité
rostliny rodů Mammillaria, Coryphantha, Thelocac­
tus, Echinofossulocactus, Turbinicarpus, Escobaria,
Astrophytum, Ariocarpus, Lophophora a další. Ros­
tou tam i vzácné druhy monotypických rodů Obre­
gonia, Aztekium a Strombocactus, jejichž areál vý­
skytu je vázán na malé území s vyhraněnými klima­
tickými a půdními podmínkami.
Na mexické centrální náhorní plošině mohou
v zimních měsících klesat teploty k bodu mrazu a na
severu dokonce bývají krátkodobě i nižší. I v tomto
ročním období se však přes den výrazně oteplí a jes­
tliže není zataženo, vystoupí teplota až nad 20 °C.
Pro tuto oblast je typický velký rozdíl mezi denní
a noční teplotou. Období srážek, a tím i vegetace, je
soustředěno do jarních a podzimních měsíců. V Me­
xiku jsou však i jiné oblasti zajímavé svou flórou
a vzhledem krajiny. Směrem na jih jsou to především
státy Puebla a Oaxaca s teplým podnebím a odlišný­
mi půdními charakteristikami ve srovnání se severnějším územím. Vzhledem k častějším vodním sráž­
kám dávají kaktusy přednost dobře odvodněným
skalnatým svahům, které horké jižní slunce rychle
vysouší. Rostou tam kromě jiných nádherné mami­
lárie, koryfanty, ferokaktusy a především více druhů
vysokých cereusovitých rostlin.
Husté porosty cefalocereusů v Pueble a obrovské
stromovité stenocereusy v Oaxace jsou často důleži­
tým estetickým prvkem krajiny. Úplně jinými klima­
tickými podmínkami, a tedy i sukulentní vegetací, je
charakteristické západní pobřeží Mexika, hlavně po­
loostrov Baja California. Tam je, na rozdíl od vnitro­
zemí, většina srážek soustředěna do zimních měsíců.
Rozprostírají se tam i nejsušší oblasti Mexika. Typic­
ké pro ně jsou endemické druhy ferokaktusů a ma­
milárií. Ve velkém počtu jsou zde zastoupeny i různé
nekaktusovité sukulentní rostliny. Úplně jiný druh
vegetace má východní pobřeží u Mexického zálivu.
Je to teplá, vlhká a nížinná krajina, kde pro kaktusy
nejsou nejvhodnější podmínky. Není jich tam proto
mnoho, většinou jen různé epifytické druhy.
Kromě Mexika a USA jsou na severoamerickém
kontinentu ojedinělé oblasti výskytu kaktusů na ji­
hozápadě Kanady. Na kaktusy příliš bohatá není ani
oblast Střední Ameriky od Guatemaly po Panamu.
Vlhké, tropické podnebí těchto zemí a ostrovů v Ka­
ribském moři nedovoluje větší rozšíření kaktusů. Ze
známějších rodů je třeba připomenout alespoň Melo­
cactus a Mammillaria, z těch méně známých a sběra­
telsky nepříliš atraktivních různé cereusovité rostliny
(Harrisia) a především epifyty, často s nádhernými
květy.
Stejně i Jižní Amerika je domovinou velkého poč-
Ferocactus glaucescens (DC.) Br. et R.
Pachycereus pringlei (Wats.) Br. et R.
tu rodů. Jejich zástupci patří ve sbírkách mezi nej­
běžnější. Na rozdíl od Severní Ameriky jsou to rody
většinou druhově bohaté, i když také zde najdeme
výjimky. Klimatické poměry na tomto subkontinentě ovlivňuje hlavně Atlantský oceán na východě,
Tichý oceán na západě a horské hřebeny, především
Andy, táhnoucí se severojižním směrem. Ty rozdělují
Jižní Ameriku na dvě klimaticky výrazně odlišné
části. Větší východní část ovlivňuje vlhký a teplý
vzduch proudící na pevninu od Atlantského oceánu.
Je zdrojem vydatných srážek na severovýchodě
a umožňuje existenci tropického deštného pralesa,
jaký známe z povodí Amazonky. Tato mimořádně
vlhká oblast není vhodná pro rozšíření kaktusů, je
možno se tam setkat jen s malým počtem druhů. Ke
známějším z nich patří teplomilné melokaktusy.
Střed subkontitnetu a jeho nejjižnější části jsou
většinou pokryty travnatou savanou, případně poloopadavým lesem. Počet rodů a druhů kaktusů je tam
už vyšší a stoupá směrem k východnímu předhůří
And. Východní strana hřebene And, hlavně v Ar­
gentině, Bolívii a Peru, je kaktusářsky mimořádně
bohatá a zajímavá. Jsou tam výborné podmínky pro
růst kaktusů a také jsou hojně zastoupeny druhově
bohaté rody Lobivia, Rebutia, Sulcorebutia, Parodia
i některé další. Kaktusy na těchto místech rostou též
ve větších nadmořských výškách než v Severní Ame­
rice. Až po hranici rostlinné vegetace sahají napří­
klad naleziště rodu Mediolobivia, jen o málo níž
rostou odolné druhy rodů Oroya, Aylostera a Matu­
cana. Svahy andských údolí jsou na některých mís­
tech hustě porostlé sloupovitými, často mohutnými
kmeny cereusů z rodu Trichocereus (Helianthocere­
us). Rostou tam i oblíbené oreocereusy a zajímavé
kobercové, opunciím příbuzné druhy rodu Tephro­
cactus. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce se kak­
tusy v této oblasti musí vypořádat s drsnými klima­
tickými podmínkami. V zimních měsících je zde běž­
ný mráz a někdy i sníh. Většina srážek je však sou­
středěna do jarních nebo letních měsíců.
Jiný typ krajiny je na jihovýchodě subkontinentů.
V travnatých savanách řídce protkaných křovinami
nebo lesem rostou v Paraguai, Argentině a Brazílii
druhy dobře známých rodů Notocactus, Gymnocaly­
cium a Frailea. Těmto kaktusům se dobře daří
v evropských sbírkách. Ve velmi teplých oblastech
střední Brazílie se vyskytují početní zástupci rodů
Melocactus a Discocactus. Jsou to výrazně teplomil­
né kaktusy. Brazílie je také domovinou velkého poč­
tu nejrůznějších cereusovitých rostlin. Některé z nich
18
jsou tenké, šlahounovité a sběratelsky málo atraktiv­ Jen když je pěstitel bude akceptovat, dokáže poskyt­
ní. Jiné, jako například rody Pilosocereus a Micran­ nout kaktusům ve sbírce to, co potřebují. Odvděčí se
thocereus patří k vůbec nejkrásnějším kaktusům. Ob­ mu pěkným vzhledem a pravidelným květem.
V přirozených oblastech výskytu kaktusů na ame­
rovská rozloha Brazílie je každoročně zdrojem dal­
ších, nově objevených druhů. V šedesátých letech rickém kontinentě jsou některé druhy mimořádně
všechny kaktusáře zaujal objev nového rodu Uebel­ důležité pro život domorodého obyvatelstva. Tak
mannia ze středu Brazilské vysočiny. I na samém jihu jako se v Evropě či jinde ve světě mnohé místní
subkontinentu, v drsné Patagonii, se nacházejí kak­ rostliny intenzívně využívají hospodářsky, i v Ame­
tusy, i když jejich druhové zastoupení je malé. rice je život místních obyvatel, především na venko­
K známějším patří rody Austrocactus a už vzpomína­ vě, úzce spjatý s různými rostlinami, mezi jiným
i kaktusy. V některých regionech jsou důležitou slož­
ný Tephrocactus.
Dosud všechno se týkalo oblastí východně od kou potravy člověka i domácích zvířat. Dobrým
And, tvořících osu kontinentu. Se zcela rozdílnými příkladem potravinářského zpracování je využívání
klimatickými podmínkami, a tím i s vegetací, je mož­ zralých plodů opuncií, cereusů a různých kulovitých
no se setkat v úzké oblasti západně od hřebene And. kaktusů k výrobě nápojů, kompotů, sladkostí i ji­
Počasí tam ovlivňuje především studený Humbold- ných pokrmů, případně ke konzumaci za syrova
tův proud, který je příčinou minimálních vodních jako ovoce. Trnů zbavené a oloupané články opuncií
srážek v pobřežní oblasti. Pouště na severu Chile se po vhodné přípravě používají jako příloha k jídlu
a jihu Peru patří k nejsušším místům na Zemi. Tam nebo slouží jako krmivo pro dobytek. V suchých
se nachází poušť Atacama, kde téměř nikdy neprší oblastech amerického kontinentu, kde je nedostatek
a jediným zdrojem vláhy jsou pravidelné mlhy. vyšší vegetace, především stromů, poskytují mohut­
V podstatě jen ze vzdušné vlhkosti rostou zástupci né kmeny cereusovitých kaktusů materiál k výrobě
rodů Copiapoa a Islaya. Západní svahy And a jižní nábytku a jiných truhlářských výrobků. Z cereusů se
oblasti Chile jsou pro rozšíření kaktusů klimaticky vysazují i živé ploty kolem příbytků či zahrad.
vhodnější. Voda se k rostlinám dostává poměrně
Využití kaktusů je skutečně mnohostranné. Pro
pravidelně i ve formě dešťů. V těchto místech rostou pěstitele a milovníky těchto rostlin však mají kaktu­
sběratelsky oblíbené kaktusy z rodů Neoporteria, sy jiný význam. Jsou zdrojem potěšení ve volných
Neochilenia, Horridocactus a Eriosyce.
chvílích. Studiem literatury o nich je možno získat
Podmínky na nalezištích kaktusů v Severní a Jižní nové poznatky o vzdálených zemích, které se jejich
Americe jsou velmi různorodé. Je dobré seznámit se prostřednictvím stávají blízké a důvěrně známé.
s nimi alespoň přibližně pro každý pěstovaný druh.
Kaktusy zblízka
Kaktusy se vyvinuly z předků, které se s největší
pravděpodobností podobaly dnešním listnatým poloopadavým keřům. Přibližnou představu o jejich
vzhledu dávají nejprimitivnější zástupci čeledě kaktusovitých — rod Pereskia, patřící do samostatné pod­
čeledi Pereskioideae. Jsou to keříky s tenkými větve­
mi a velkými listy, pro něž by se podle vzhledu
neměly vůbec zařazovat mezi kaktusy. Postupným
přizpůsobováním se podmínkám s nedostatkem vo­
dy, vysokými teplotami a intenzívním slunečním svi­
tem se stonek stával sukulentním — zvětšil se a začal
tloustnout (dužnatět). Současně zakrňovaly listy
a některé z nich se přeměnily v trny. Představu
o tomto postupném vývoji zhmotňují někteří dnešní
zástupci kaktusovitých. V podčeledi Opuntioideae
(Opuncovití) existují ještě rody, jejichž zástupci mají
tenké větve a poměrně velké listy. Jsou to druhy rodu
Pereskiopsis, pěstitelé je často používají jako výbor­
né podnože pro roubování semenáčků. Jejich listy
jsou ztlustlé, sukulentní. Většina ostatních zástupců
podčeledi Opuntioideae má přitom listy ještě více
redukované. Na rostlině se udrží jen krátce, a tak je
můžeme pozorovat jen jako větší či menší kuželovité
výrůstky na mladých výhoncích. Když výhonek do­
roste, rychle žloutnou a opadávají. Současně s re­
dukcí listů probíhá i sukulence lodyhy — hlavní části
těla kaktusu. Opuncie mají ztvrdlé tělo rozdělené na
články, které mohou být válcovité, tenké a dlouhé
nebo krátké a silné. Typické Opuncie mají články
ploché, okrouhlé nebo oválné, takže vzhledem tro­
chu připomínají velké, silné listy. Některé rody mají
články malé, téměř kulovitého tvaru. Jsou to přede­
vším nízké, kobercovité druhy z rodu Tephrocactus,
rozšířené ve vysokých polohách jihoamerických
And.
Nejvyšší stupeň sukulence je možno spatřit u ro­
dů, které patří do třetí podčeledi Cereoideae. Tam
existuje i největší různorodost tělesných tvarů. Patří
sem velké stromovité druhy cereusů, které mohou
dorůstat výšky až 20 metrů. Často se ve spodní nebo
střední části kmene charakteristicky rozvětvují. Ně­
které druhy cereusů mají stonky poléhavé, plazivé
nebo popínavé, jiné rostou v trsech jako například
oblíbené echinocereusy. Další rody této skupiny mají
kulovitá těla. Jejich velikost, například echinokaktu­
sů, může být značná, přičemž takové „sudy" váží
i několik tun. Početné druhy však mají těla menší
nebo docela malá. Jsou to většinou v sbírkách nejob­
líbenější zástupci rodů Mammillaria, Coryphantha,
Notocactus, Parodia, Gymnocalycium a mnohé další.
Nejmenší kaktusy z rodů Blossfeldia, Frailea a Tur­
binicarpus mají v dospělosti méně než centimetrový
průměr těla.
Zvláštní změny tvaru těla se objevují u některých
rodů kaktusů během vývoje květů. Část, na níž se
tvoří květy, může být výrazně odlišná tvarem, ob­
vyklá je i změna typu ostnů. Vytvoří se cefálium —
květonosný útvar. Mimořádně výrazné je cefálium
rodu Melocactus, které se tvoří na vrcholu lodyhy.
Některé rody cereusů mají cefália boční, například
rod Cephalocereus.
Samostatnou skupinu v podčeledi Cereoideae tvo­
ří epifytické kaktusy. Epifyt označuje rostlinu, která
roste na povrchu jiného rostlinného druhu. Nezaují­
má však vztah hostitele a parazita. Epifyt využívá
jiný rostlinný druh jen jako podložku nebo podporu.
Jeho kořeny jsou rozprostřeny na povrchu této rost­
liny, nepronikají dovnitř, do jejích pletiv, a neodčerpávají z ní žádné látky. Epifyty jsou časté především
ve vlhkých tropických oblastech, kde takto žijí v ko­
runách stromů mnohé orchideje a bromélie. Kaktusy
tvoří méně početnou skupinu epifytů, některé z nich
jsou však u pěstitelů oblíbené a často patří do sorti­
mentu běžných pokojových rostlin. Jsou to napří­
klad známé vánoční kaktusy z rodu Schlumbergera,
„listové kaktusy" z rodu Epiphyllum nebo méně zná­
mé, ale pro pěstování v bytech vhodné, druhy z rodu
Rhipsalis. Většina těchto druhů má článkovitá těla
s válcovitými nebo sploštělými stonky. Jednotlivé
články vzhledem často připomínají listy. Trny jsou
jen slabě vyvinuté, a tak se při zběžném pohledu tyto
rostliny jen těžko dají zařadit mezi kaktusy. Mnohé
mají velmi pěkné květy. Předpokládá se, že epifytic­
ké kaktusy se vyvinuly z dokonalejších sukulentních
kaktusů návratem zpět do vlhčích podmínek. Listy
se jim však už nevytvořily. Podobně jako ostatní
zástupci této třetí, nejdokonalejší, podčeledi Cereoi­
deae je mají zcela zakrslé, případně změněné v trny.
20
A
Typičtí zástupci tří podčeledí Cactaceae
A — Pereskioideae. B — Opuntioideae, C
B
c
Cereoideae
Vhodnějším vlhkým podmínkám se tedy zpětně při­
způsobily alespoň přeměnou stonků, tvořících článkovité tělo, na orgány, které se podobají listům.
To, co dělá kaktus kaktusem, jsou však především
trny, a tak je potřeba podívat se i na tyto zajímavé
orgány trochu blíže. Jak se vytvořily a k čemu slouží?
Při pozorném pohledu na některý kaktus vidíme, že
trny vyrůstají obvykle v celých skupinkách z míst,
která jsou pravidelně rozmístěná po povrchu těla
kaktusu. Tato místa se jmenují areoly a jsou to ve
skutečnosti úžlabní pupeny — zkrácené a přeměněné
boční větvičky. Úžlabní pupeny se vyskytují v paždích listů u všech dvouděložných rostlin. U kaktusů
list zakrněl, jeho spodní část zmohutněla a vytvořila
tzv. podarium, na něž se vysunul přeměněný úžlabní
pupen — areola. Je to místo, z něhož vyrůstají pře­
měněné listy — trny, ale i květy nebo boční výhonky
(odnože). U některých druhů se areola rozštěpila na
dvě části.
Vrchní z nich nese trny a spodní — axíla, je mís­
tem vzniku květů a plodů. Takovéto rozštěpení je
typické pro rod Coryphantha. Axila je s vlastní are-
Vývoj areoly a tuberkuly
Z úžlabního pupenu (1) se tvoří areola (2). U některých druhů
se areola rozštěpí, vzniká axila (3). Listy se přeměňují v trny.
Z báze listu (4) se u některých druhů tvoří tuberkula (5).
olou spojena rýhou (korýtkem). U mamilárií je od­
dělení ještě dokonalejší, takže tyto dva útvary jsou
zcela izolované.
Původní báze listu, z níž vzniklo podarium, se
může dále vyvíjet, mohutnět a vytvořit na těle kaktu­
su výrůstek, tuberkulu. Tyto tuberkuly neboli bradav­
ky, označované též jako marnily, jsou u některých
rodů mimořádně výrazné. U mamilár daly vznik
Typy trnů
A — jehlovité, B — kuželovité, C — háčkovité, D — kroužkované, E — šídlovité,
F — glochidie, G — péřové, H — vlasové, I — papírovité, J — hřebenovité uspořádání
rodovému jménu. U jiných druhů podaria netvoří
bradavky, ale svislé výrůstky prodlužující se směrem
vzhůru i dolů, dokud nesplynou s výrůstkem stojícím
nad a pod nimi. Tvoří se tak další zvláštní útvary
některých kaktusů — žebra. Žebra rozčleňují povrch
těla a umožňují také harmonikovitou deformaci při
výrazných ztrátách vody a při jejím opětném doplně­
ní. Počet žeber může být od dvou po víc než sto.
Nejvyšší počet žeber mají druhý rodu Echinofossulo­
cactus.
Musíme se však ještě vrátit k trnům. Jejich hlavní
úlohou je ochrana měkkého, dužnatého těla kaktusu
před býložravci. Kromě toho mohou plnit i další
funkce. Hustý pokryv těla trny chrání rostlinu před
intenzívním slunečním zářením. Jindy trny zachyce­
né na těle živočichů pomáhají rozšiřovat části rostlin,
a tím i druh, po širokém okolí. Některé údaje nazna­
čují, že trny jsou i orgány pomáhající rostlině přijí­
mat vodu.
Trny mohou mít různou délku, tvar i barvu. Podle
postavení na areole se rozlišují především středové
(centrální) a okrajové (marginální) trny. Podle tvaru
a pevnosti jsou jehlovité, péřové, vlasové a další, ale
také háčkovité — často například u rodů Mammilla­
ria nebo Parodia. Robustní háčkovité trny mají ně­
kteří zástupci rodu Ferocactus. Zvláštní papírovité
trny jsou u druhů Toumeya Papyracantha a Tephro­
cactus diademata.
Povrch trnů může být různý. U nejjednodušších
kaktusů z rodu Pereskia je hladký. Opuncie mají
trny pokryté dozadu zahnutými háčky. Kromě toho
většina z nich má vedle trnů velkých i množství velmi
drobných trnů—glochidií. Glochidie se z areol snad­
no uvolňují, pevně uváznou v kůži a dělají každý
dotyk s opuncií velmi nepříjemným. Pro třetí podčeleď jsou charakteristické různé výrůstky na povrchu
trnů, někdy výrazné a dobře viditelné pouhým okem.
Takové trny jsou potom vlasové (péřové) — plumózní {Mammillaria plumosa). Kromě trnů se v areolách tvoří i chloupky — trichomy. U některých
druhů se na temeni rostlin vytváří množství trichomů — ,,vaty" {Ariocarpus, Lophophora). Početné
trichomy jsou také v cefáliích {Discocactus, Melocac­
tus).
22
Trny v temeni rostliny (Mammillaria matudae)
Dalším orgánem, který jistě upoutá pozornost
kaktusáře, je květ. Bývá jednotlivý a jednoduchý,
vyrůstá z areoly nebo axily bez květní lodyhy —
přisedle. Květné obaly bývají obvykle vytvořené ja­
ko nerozlišená okvětí, kde jsou všechny části stejné.
Takový květ má například tulipán. Jiné druhy rost­
lin, například prvosenka, mají obaly rozlišené na
zelený kalich a barevnou korunu. U kaktusů je mož­
no pozorovat postupný přechod od šupinovitých
výrůstků v spodní části květu přes často nazelenalé,
kališním lístkům podobné sepaloidy po barevné, ko­
runním lístkům podobné petaloidy. Spodní část květ­
ních obalů srůstá do květního lůžka. Uvnitř květu je
možno pozorovat pohlavní orgány. Řídkým přípa­
dem jsou jednopohlavní květy, jaké má například
Mammillaria dioica. Při oboupohlavních květech
jsou samičí pohlavní orgány umístěné ve středu
a soustředěné v pestíku. Z něho je obyčejně vidět jen
papilami porostlou laločnatou bliznu, velkou a vý­
raznou u některých druhů, například rodu Echinop­
sis nebo zajímavě do zelena zbarvenou u většiny
Trny (Ferocactus latispinus)
Části květu
Pestík je tvořen semeníkem (1), čnělkou (2) a bliznou (3).
Tyčinka se skládá z prašníku (4) a nitky (5).
echinocereusů. Blizna, která je místem, kam se musí
při opylení dostat pylové zrnko, přechází do dlouhé
a tenké čnělky a ve spodní části květu do semeníku
v němž jsou umístěna vajíčka. Kolem pestíku jsou
23
Detail květu (Echinocereus fendleri)
Dvoubarevný květ a zvlněná žebra rostliny
z rodu Echinofossulocactus
početné tyčinky. Na konci dlouhých nitek mají Praš­
níky, v nichž se tvoří pyl.
K úspěšnému opylení většiny kaktusů jsou potře­
ba dva samostatní jedinci stejného druhu. Takové
rostliny se označují jako cizosprašné. Pyl v přírodě
přenáší obvykle hmyz, u některých druhů jsou to
i kolibříci a zřídka, například u saguárů (Carnegiea
gigantea), dokonce netopýři. Opylovači a květy jsou
tvarově vzájemně dobře přizpůsobeny. Tak je možno
podle tvaru květu odhadnout typ opylovače. Většina
květů kaktusů, které opylují různé druhy hmyzu, je
paprsčitě souměrná (aktinomorfní). Tyto květy jsou
nápadné svými barvami, různými odstíny červené
a fialové, žluté nebo bílé. Časté jsou výrazné, barevně
odlišné centrální části květů. Květy, které kvetou
v noci, jsou obvykle bílé, velké, a intenzívně voní.
Jsou to vlastnosti, které pomáhají nočním živoči­
chům při jejich vyhledávání. Kolibřicí květy jsou
souměrné podle jedné roviny (zygomorfní) s esovitě
prohnutou čnělkou a bočním vyústěním květu. Ta­
kové květy má například Matucana a Schlumberge­
ra. Květy opylované netopýry jsou velmi robustní se
silnými květnými obaly.
Kaktusy často kvetou jen velmi krátce, jeden den
či dokonce jen několik hodin. Souvisí to s úsporným
hospodařením s vodou, příznačným pro tyto rostli­
ny. Květ při svém nemalém povrchu ztrácí mnoho
vody odpařováním. Po úspěšném opylení a oplodně­
ní květní obaly vadnou a dál se vyvíjí jen spodní část,
semeník s vajíčky, které se mění v semena. Plody
kaktusů jsou většinou dužnaté bobule, často výrazně
červené barvy. Plody některých druhů jsou chutným
ovocem. Známé jsou především plody opuncií, hlav­
ně druhu Opuntia ficus-indica. V zemích Latinské
Ameriky se prodávají pod názvem tunas, příležitost­
ně se však objevují v prodeji i v Evropě.
Plody většiny druhů jsou přizpůsobeny k rozšiřo­
vání živočichy. Často jsou to ptáci nebo drobní savci,
které přiláká nápadná barva plodů a sladká dužina.
Semena jsou potom do velké vzdálenosti rozšiřována
jejich trusem. Na rozšiřování semen se podílejí také
mravenci. Z množství vyprodukovaných semen část
24
sice zkonzumují, část však zůstane nepoškozená. podmínek tepla a vlhka, obvykle dobře a rychle klíčí.
Zvláštní způsob rozšiřování semen mají druhy jiho­ V průběhu několika dní můžeme pozorovat seme­
amerického rodu Islaya. Jejich plod se při dozrávání náčky, které jsou u většiny druhů velké jen několik
silně zvětší, nafoukne se a oddělí od těla rostliny. Vítr milimetrů. Můžeme na nich rozeznat kořínek, který
ho potom koulí po okolí a semena se vysypávají proniká do půdy, ztlustlý hypokotyl a dva děložní
lístky. Mezi nimi začnou vyrůstat areoly s trny
z malého otvoru, který se na plodu vytvoří.
Plody některých druhů po dozrání praskají a postupně se tvoří tělo rostliny. Růst semenáčků je
a uvnitř je možno vidět množství semen. Tvorba pomalý.
Poslední orgán při podrobné prohlídce kaktusu je
velké množství semen je důležitá. Uvádí se, že v pří­
rodě vyklíčí jen asi 0,4 % vytvořených semen. Z nich kořen. Je to část rostliny, která stojí trochu stranou,
v průběhu prvního roku života hyne 99 %. U těchto nepovšimnuta. Kaktusář ho obvykle vidí jen při pře­
údajů nás nepřekvapí, že jedinec stromovitého sagu- sazování rostliny. Je však pro rostlinu velmi důležitý.
áru — Carnegiea gigantea — vytvoří za život 40 Kořen je nejen částí, která zabezpečuje rostlině pří­
miliónů semen. Pro udržení populace druhu v ne­ jem vody a minerálních živin a upevňuje rostlinu
změněném stavu stačí, když z jednoho z nich doroste v půdě, ale je často i zásobním orgánem. Mnohé
dospělý jedinec, který nahradí mateřskou rostlinu, druhy mají kořen k tomuto účelu dobře přizpůsobe­
když ta zestárne a uhyne. Carnegiea se přitom dožívá ný, zvětšený a zdužnatělý. Takové řepovité kořeny
tvoří např. ariokarpusy nebo lofofory. Jiné kaktusy
věku několika set let.
Tvar, velkost a barva semen jsou druhově specific­ mají kořeny dlouhé a tenké. Rozrůstají se do široké­
ké. I podle semen se rozlišují druhy, a tak je podrobný ho okolí mělce pod povrchem půdy a dovolují rostli­
popis a vyobrazení semen důležitou charakteristikou nám rychle přijmout značné množství vody i při
každého druhu. Na pozorování různých detailů se malých srážkách. Vedlejší kořeny většiny druhů
používá rastrový elektronový mikroskop. Semena vznikají rozvětvením hlavního kořene, který se vyvíjí
některých druhů, především opuncií a cereusů, jsou už v zárodku semene a vyrůstá z něho při klíčeni jako
poměrně velká, mohou dosahovat až 10 mm. Většina první. Některé druhy, hlavně epifyty a druhy s polédruhů má však semena velikosti 1—2 mm. Část dru­ havými lodyhami, vytvářejí tzv. vedlejší (adventivní)
hů rodu Parodia, stejně jako mexické rody Aztekium kořeny na různých částech stonku. Tato jejich schop­
a Strombocactus mají semena ještě podstatně menší. nost se využívá při vegetativním rozmnožování kak­
Semena kaktusů, když se dostanou do vhodných tusů řízky.
Pěstování kaktusu
25
Kaktusy není možno, až na několik výjimek, pova­
žovat za pokojové rostliny. Vzhledem k stavbě svého
těla jsou mimořádně odolné a často vydrží dlouho
snášet pro ně nevhodné podmínky v našich bytech.
Proto jestliže má někdo v bytě krásné kaktusy, často
i větší počet, zasazené v ozdobných květináčích, mů­
že si být jist, že je to jen dočasná okrasa. Takto
pěstované kaktusy nikdy nerostou zdravě a jen výji­
mečně potěší květy. Chybí jim nejen teploty odpoví­
dající ročnímu období, ale především intenzívní slu­
neční světlo, které potřebují. Určitou výjimku tvoří
jen některé nenáročné, většinou epifytické druhy,
umístěné u osluněného okna. Poměrně v dobrém
stavu se při takovémto umístění daří udržet napří­
klad rostliny z rodů Rhipsalis, Epiphyllum a dobře
známý „vánoční kaktus" z rodu Schlumbergera.
Ostatní kaktusy je možno umístit v interiéru bytu jen
na krátký čas, například v období květu. Po ostatní
část roku potřebují přiměřené podmínky, aby se
mohly pravidelně každoročně skvít svými překrásnými
květy.
Od té doby, co se kaktusy objevily v Evropě,
prodělaly pěstitelské metody velké změny. Za něko­
lik století, během nichž se na evropský kontinent
kaktusy z Nového světa dovážely, se metody pěsto­
vání postupně obohacovaly o nové poznatky. Dnes
už je možno ve specializovaných sbírkách množit
i mimořádně choulostivé druhy. Na začátku, když se
Evropa teprve seznamovala s těmito tajuplnými rost­
linami, byla situace úplně jiná. Objevitelé nového
kontinentu se vraceli zpět do Evropy nejen s ukořistěnými poklady, ale přiváželi i vzorky rostlin, které
upoutaly jejich pozornost. Byly to většinou velcí
jedinci, sloužící svým bohatým majitelům jako okra­
sa jejich příbytků a zahrad. Vydržely často několik
roků. Ne však proto, že by se aklimatizovaly, ale
díky nahromaděné vodě a výživným látkám uchova­
ným v těle ještě z jejich vlasti. O rozmnožováni kak­
tusů se v těch dobách neuvažovalo. Uhynulé rostliny
se nahrazovaly novými. Takovéto „pěstování" kak­
tusů přetrvávalo v širším měřítku až do minulého
století. Podařilo se tak vybudovat několik velkých,
druhově bohatých sbírek. Drancování přirozených
stanovišť kaktusů v Americe pokračovalo dál a s je­
jich ochranou si v těch dobách nikdo nedělal starosti.
Navzdory neomezenému přísunu nových rostlin se
už tehdy začaly objevovat první pokusy o množení
kaktusů v evropských podmínkách. Z kvetoucích
dovezených rostlin se získávala semena. Jejich výse­
vem se podařilo dopěstovat mladé rostlinky, které
většinou nebyly tak choulostivé jako jejich rodiče.
Vyrůstaly odmalička v našich podmínkách a nemu­
sely si náhle zvykat na nové prostředí jako kaktusy
vzaté z přírody. Pěstitelé si postupně uvědomovali,
že pravé potěšení mají až z rostlin, které si sami
vypěstovali, a ne z dočasné krásy importovaných
kaktusů. Nejznámější sbírky v 19. století vlastnili
Salm-Dyck, Monville, Rebut, De Candolle, Béguin,
Gruson a další, jejichž jména jsou dnes pěstitelům
důvěrně známá podle rostlin po nich pojmenova­
ných. Současně s exportováním kaktusů pokračoval
v Americe i botanický průzkum. Kromě objevování
nových druhů bylo jeho výsledkem i bližší poznání
klimatických a půdních poměrů na nalezištích. Mezi
známé cestovatele v polovině 19. století patřil Engelmann. V letech 1845—76 našel a popsal kolem 100
druhů a 50 variet kaktusů z Mexika a jihu USA.
Nové poznatky z terénu a bližší obeznámení se s bio­
rytmem kaktusů v přírodě přispěly k zlepšení pěsti­
telských metod. S úspěchem se začaly množit rostli­
ny, které předtím nebylo možno uchovat. Pro kaktu­
sy, které se nedaly pěstovat na vlastních kořenech, se
rozpracovaly různé metody roubování. Roubované
kaktusy rostly rychleji, dříve kvetly a poskytly dosta­
tek semen pro pěstování i k experimentům. V našem
století dochází k postupnému vzrůstu zájmu o kak­
tusy i mezi veřejností. Není to už jen výsada boha­
tých, ale stává se předmětem záliby širokých vrstev.
Vznikaly další specializované sbírky kaktusů v za­
hradnictvích, určené k produkci velkého množství
rostlin a semen. Stále více cestovatelů podnikalo
výpravy za kaktusy do přírody. Střídaly se módní
vlny pěstování určitých skupin rostlin. Tak se do
popředí zájmu dostávaly jednou mexické, jindy jiho­
americké kaktusy. Velké množství dovezených a vy­
pěstovaných rostlin a semen napomáhalo rozvoji
pěstitelských technik. Dnes jsou metody vysévání,
roubování a pěstování pravokořenných rostlin nato-
26
lik rozpracované, že se zajišťuje produkce rostlin
z vlastních zdrojů. Je to nutné, protože většina států,
kde kaktusy rostou, zakázala jejich export. Množe­
ním dopěstovaných kaktusů se snižuje i tlak na jejich
ilegální sběr na nalezištích, k němuž vedou komerční
důvody. Nedá se však říci, že by se už vyčerpaly
všechny možnosti zlepšování pěstitelských technik.
Stále existuje mnoho problémů. Především pěstování
pravokořenných rostlin vyžaduje ještě další experi­
menty. Je potřeba dořešit problémy složení vhodné­
ho substrátu pro těžko pěstovatelné druhy, vystih­
nout biorytmus těchto rostlin. Cílem je pěstovat
rostliny na vlastních kořenech tak, aby nedošlo k de­
formaci jejich těla a aby se zajistilo generativní roz­
množování těchto kaktusů i v našich podmínkách.
Na tomto poli zůstává ještě nemálo práce, a to je na
této zálibě to nejkrásnější. I pro druhy, které se
považují za bezproblémové, existuje více „zaruče­
ných", osvědčených metod jejich pěstování. Každý
zkušený pěstitel má prověřeny své vlastní způsoby
výsevu, roubování i samotného pěstování. Proto
si kapitola o pěstování nedělá nárok na univerzál­
nost a neomylnost. I každý začínající kaktusář se
musí nejdříve blíže seznámit se svými rostlinami
a s podmínkami, které jim může poskytnout.
Umístění sbírky
Přáním každého pěstitele kaktusů je poskytnout
rostlinám co nejlepší podmínky. Těch je možno do­
sáhnout jen ve skleníku, kde jsou celoročně umístěny
pěstované rostliny. Ne každý však má možnost po­
stavit si skleník a ne každý má tolik rostlin, aby se
mu vyplatilo realizovat tak finančně náročnou stav­
bu. Většina kaktusářů prošla určitým vývojem, kdy
pro rostliny postupně hledala stále lepší a lepší umís­
tění. Počáteční etapou zpravidla bývá okenní para­
petní deska. Určitě se dá najít v bytě jedno osluněné
okno, kde se umístí bez problémů první rostliny.
Kaktusy však nejsou běžné pokojové okrasné rostli­
ny. Vyžadují podstatně víc tepla a světla, a tak umís­
tění na okně je třeba považovat za provizorium.
Navzdory tomu, když jsou kaktusy zasazené ve
vhodném substrátě a dodrží se přiměřený režim zalé­
vání, mohou od jara do podzimu růst a některé
i kvést. Předpokládá to však výběr rostlin pěstitelsky
nenáročných a vhodných do bytových prostor. Hor­
ší je to s takto umístěnými kaktusy v zimním období.
Kaktusy jsou rostliny s výrazně cyklickým růstem.
To znamená, že se u nich střídá období růstu s obdo­
bím vegetačního klidu. Kromě krátkého zpomalení
až zastavení růstu v horkých letních dnech mají
v zimním období dlouhé, několikaměsíční období
odpočinku. Trvá obyčejně od října do začátku břez­
na. Pro zdravý růst v následující sezóně je bezpodmí­
nečně nutné dopřát jim tento odpočinek. Při pěsto­
vání na pokojovém okně jsou kaktusy i v zimě vysta­
veny působení vyšších teplot v bytě. Jestliže nemají
chladno, které v tomto období potřebují, rostou dál.
Vzhledem k nízké intenzitě slunečního záření se je­
jich tělo deformuje, rostliny se prodlužují, trny se
zkracují a nové přírůstky jsou pro nedostatek chlo­
rofylu bledě zbarvené. Takto zesláblé tělo se stává
snadnou kořistí škůdců, kteří v krátké době dokona­
jí zkázu. I v případě, že rostliny přežijí, jsou v násle­
dující sezóně vyčerpané, obvykle nekvetou a jejich
deformovaný vzhled nepůsobí žádné potěšení. Kak­
tusy umístěné v místnosti je proto přes zimní období,
až na několik málo teplomilných výjimek, potřeba
přeložit na chladné a suché místo. Víc o tom pojed­
nává část „Rok ve sbírce".
Podstatně lepší podmínky než na okenním para­
petu mají rostliny v malém předokenním nebo bal­
kónovém skleníku. Tato oblíbená zařízení bývají
nejrůznější konstrukce podle prostorových možností
a schopností majitele. Mohou to být dřevěné bednič­
ky se sešikmeným vrškem, přichycené na venkovní
straně okna, nebo celoskleněné konstrukce položené
na balkóně. Takto získaný uzavřený prostor kaktu­
sům vyhovuje, protože je dostatečně světlý a dochází
v něm k výraznému střídání teplot mezi dnem a nocí,
což většině kaktusů prospívá. Při volbě této formy
pěstování je potřeba dbát na to, aby kaktusy v ma­
lém skleníčku byly co nejblíž ke krycímu sklu a aby
byl dostatečný sklon tohoto skla. Jinak může vodí
sražená na skle kapat na temena rostlin. Malý pros
27
tor těchto konstrukcí umožňuje rostliny pravidelně
sledovat a ošetřovat. Dosáhne se tím často velmi
pěkných výsledků. Uvedený způsob pěstování je
v podstatě jen obdobou pěstování v klasickém za­
hradnickém pařeništi. Využívají ho nejednou i maji­
telé velkých sbírek nebo profesionální podniky, za­
měřené na pěstování kaktusů. Pařeniště jsou určena
k umístění kaktusů od jara do podzimu. Na zimu je
potřeba rostliny přeložit na jiné místo. V letních
horkách je nutno pařeniště větrat, případně se okna
mohou úplně odstranit. Rostliny se v pařeništích
pěstují v květináčích položených přímo na dno, pří­
padně zapuštěných v substrátě. Květináče zapuštěné
do substrátu vysychají pomaleji, tomu se musí při­
způsobit zalévání. Někteří kaktusáři dávají přednost
vysazování rostlin volně do pařeniště. Na zimu se
však musí takto pěstované kaktusy vyndat ze země
a uložit v bedničkách na vhodném místě. V případě,
že není k dispozici zahrada, kde by mohlo být paře­
niště, dá se k tomuto účelu velmi vhodně využít
plochá střecha domu. Je to místo, kde je dostatek
světla. Celodenní vystavení slunečnímu záření umož­
ní dosáhnout vynikajících pěstitelských úspěchů.
Etiolace těla (změna tvaru při nedostatku světla)
Schéma skleníku
Touhou každého kaktusáře a poslední možností při
hledání nejvhodnějšího způsobu pěstování je skle­
ník. Jestliže je postavený tak, že umožňuje celoroční
umístění rostlin, je to pro majitele a jeho rostliny
nejpohodlnější a nevhodnější způsob pěstování kak­
tusů. Rostliny nejsou vystaveny stresům ze stěhování
z letního stanoviště na zimní a naopak. Mohou se
dostatečně aklimatizovat a zvyknout si na podmínky
daného prostoru. Má to dobrý vliv na kondici kak­
tusů, jejich růst je optimální, pěkně se otrňují a pra­
videlně kvetou. Možností, kde a jak si postavit skle­
ník, je několik. V prvé řadě je důležitý výběr vhodné­
ho místa pro stavbu. Nejčastěji se staví v zahradě
nebo, což je ještě výhodnější, na terase nebo na střeše
domu. Je potřeba dbát na správnou orientaci sklení­
ku. Jestliže je sedlovitý, tedy v tvaru obráceného
písmene V, staví se dlouhou osou v severojižním
směru. Tak mají rostliny nejvíc světla a tepla. Jedno­
stranný skleník přistavený k domu je nutno oriento­
vat jihozápadně nebo jihovýchodně. Orientace jen
na západ nebo na východ není výhodná. Při výběru
typu konstrukce se naskytne možnost obstarat si
některý z průmyslově vyráběných modelů nebo ce­
lou stavbu realizovat svépomocí. Každý detail se
28
musí promyslet předem, protože pozdější změny se
uskutečňují velmi těžko. V zásadě je třeba uvažovat
o stavbě skleníku s celoročním provozem. Stěhování
rostlin na zimní období pěstitele obírá o čas a rostli­
nám neprospívá. Skleníky se základnou v úrovni
terénu jsou náročnější na vytápění, ale získá se pros­
tor pod parapety, kde se dají umístit výsevy, čerstvě
přesazené rostliny i kaktusy nevyžadující mnoho
světla. V skleníku zapuštěném pod úroveň terénu
jsou menší výdaje na vytápění. Ostatní technické
detaily si každý může zjistit u přátel, kteří už skleník
mají.
Podmínky pěstování
Hned úvodem je třeba říci, že podat jednotný návod
na pěstování kaktusů je těžké. Podmínky, které jim
každý pěstitel poskytuje, jsou vždy něčím odlišné.
Jinou péči vyžadují kaktusy v bytě za oknem, jinou
v pařeništi nebo ve skleníku. Je potřeba mít na zřeteli
i původ rostlin z různých klimatických a geografic­
kých oblastí. Není možno dokonale sladit podmín­
ky, které potřebují jihoamerické kaktusy s nároky
severoamerických případně epifytických kaktusů.
Každý pěstitel časem zjistí, kterým druhům se u něho
nejlépe daří a vytvoří si vlastní režim vždy v něčem
odlišný od jiných pěstitelů. Úspěšnost pěstování
v zásadě závisí na kombinaci třech faktorů — světla,
tepla a vody. Jen jejich vhodné sladění zabezpečí
dobrý a zdravý růst rostlin. Třebaže všechny tři uve­
dené faktory jsou pro život kaktusů velmi důležité,
za klíčový problém je třeba považovat světlo. Bez
vody vydrží kaktusy i několik měsíců, nízká teplota
zpomalí až zastaví růst, ale nedostatek světla v ob­
dobí vegetace vede k trvalé deformaci tvaru těla,
oslabení odolnosti rostliny vůči škůdcům i choro­
bám a často i k uhynutí. Intenzívní sluneční světlo,
jemuž je většina kaktusů ve svém domově vystavená,
není možno v našich evropských klimatických pod­
mínkách v plné míře nahradit. Tato skutečnost se
u některých náročných druhů projeví redukcí otrně­
ní, změnou bary povrchu těla, případně mírně pro­
táhlým tvarem původně kulovitých rostlin. Dobrým
příkladem je redukce trnů importovaných rostlin
rodů Echinofossulocactus nebo Ferocactus a vymize­
ní typického voskového povlaku u kaktusů z rodu
Copiapoa. Proto je třeba kaktusy pěstovat na co
nejsvětlejším místě. Spálení povrchu, k němuž do­
chází v horkých letních dnech, není zapříčiněno sa­
motným slunečním zářením, ale především nehyb­
ným horkým vzduchem těsně pod sklem při nedosta­
tečném větrání. Ne všechny kaktusy si libují, jsou-li
celodeně vystaveny přímému slunečnímu záření.
Jsou známy druhy rostoucí i v přírodě ve stínu stro­
mů, keřů, trav, skalních trhlin nebo v hlubokých
kaňonech. Podobně i výsevy a malé semenáče se
dávají raději na stinné místo. Před přímým sluneč­
ním světlem chráníme i čerstvě přesazené kaktusy.
Druhým důležitým faktorem pro růst kaktusů je
teplota. V oblastech jejich původu jsou často tak
vysoké teploty, že tu najdeme jen velmi málo zástup­
ců jiných rostlinných čeledí. Metabolismus kaktusů
je těmto podmínkám velmi dobře přizpůsobený. Pro
polopouštní oblasti, které jsou domovem většiny
kaktusů, je charakteristické střídání denních a noč­
ních teplot. V letních měsících teplota vzduchu vy­
stupuje přes den nezřídka na 35—40 °C. Teplota
terénu na povrchu může v extrémních případech
dosáhnout i 70 °C. V noci klesají teploty vzduchu
často i o 20 stupňů. V evropských podmínkách nebý­
vají teplotní výkyvy tak výrazné, a proto kaktusům
vyhovuje větší střídání teplot ve sklenících a pařeniš­
tích. Zvyšování teploty urychluje růst kaktusů jen po
určitou hranici. Zkušený pěstitel zná období letní
růstové stagnace, kdy kaktusy v horkých dnech pře­
stávají růst, třebaže mají dostatek vody a světla.
Začátkem podzimu, kdy už teploty nejsou tak vyso­
ké, se opět objevují nové přírůstky. Při vhodné teplo­
tě by bylo možno udržet kaktusy v růstu po celý rok.
Nízká intenzita slunečního záření v zimě by však
vedla k deformaci rostlin. Celoroční kultura se
osvědčila jen při pěstování semenáčků ve speciálních
kultivátorech s umělým osvětlením.
Posledním z trojice nejvýznamnějším faktorů pro
pěstování kaktusů je voda. I když jsou kaktusy su­
chomilné rostliny, v období růstu potřebují větší
29
nebo menší množství vody. Podat všeobecný návod
na zalévání je možno je rámcově. Rostliny z vlhčích
oblastí Střední Ameriky a severu Jižní Ameriky sne­
sou v období vegetace častější zálivku než některé
kaktusy z jihozápadu USA, Mexika nebo severu
Chile, kde prakticky neprší vůbec a jediným zdrojem
vláhy je mlha. V těchto extrémních podmínkách
roste například rod Islaya. V podmínkách pěstitelů
je třeba zálivku přizpůsobit teplotě. Jestliže jsou rost­
liny zasazené v květináčích, je možno je v horkých
letních dnech zalévat i 2—3 krát týdně. Závisí to na
velikosti květináčů a na rychlosti proschnutí sub­
strátu. Kaktusy zasazené do větších nádob se zaléva­
jí méně často. Zálivka se opakuje až když substrát
proschne po předchozím zalití. Déletrvající Přemok­
ření kořenů by mohlo vést k jejich hnilobě. Proto je
třeba se přesvědčit, zda je substrát dostatečně pro­
schlý. Platí ověřená zásada: raději dvakrát zapome­
nout kaktusy zalít, než je jednou zalít zbytečně. Kak­
tusům nejlépe vyhovuje zálivka podmáčením, proto­
že tak se voda dostane ke kořenům lépe než při
zálivce shora. Trvaleji vlhký substrát se udržuje jen
u výsevů a malých semenáčů. Ošetřují se však vždy
protihoubovými a protiplísňovými preparáty. S po­
klesem teploty na podzim se zálivka omezuje. Větši­
na rostlin v zimním období vyžaduje úplně suchý
substrát a přiměřeně nízkou teplotu. I v tomto směru
jsou však známy výjimky. Epifytické a některé jiho­
americké, hlavně brazilské, kaktusy potřebují záliv­
ku občas i v zimním období. Hodně se diskutuje
o kvalitě vody na zalévání. Při malém množství rost­
lin je vhodná i odstátá voda z vodovodu. Větší sbírky
se zalévají odstátou vodou napuštěnou do cisterno­
vých nádob. Vhodnější je však měkká dešťová voda.
V městských aglomeracích a průmyslových oblas­
tech může však být dešťová voda natolik znečištěná
přítomností různých rozpuštěných škodlivin, že se
nedá použít. Při zalévání musí být voda dostatečně
prohřátá. Nikdy se nezalévá za horkých poledních
hodin. V letních měsících je lépe zalévat večer. Na
jaře a na podzim, kdy jsou noci chladnější, se dopo­
ručuje zalévat ráno. Každá sbírka má své specifické
zvláštnosti, které musí pěstitel znát a respektovat.
Režimu zálivky se to týká především.
Rok ve sbírce
Každá sbírka kaktusů — bez ohledu na její umístění
na okně bytu, v pařeništi nebo skleníku — musí mít
svůj režim v závislosti na ročním období. Kaktusy
nejsou rostliny, jimž prospívá nepřetržitá vegetace.
Vyžadují spíše cyklické střídání období růstu a klidu
v závislosti na teplotě a délce dne v určitém ročním
období. Je třeba vědět, co potřebují na jaře, co v létě
a na podzim a jaké nároky mají při přezimování.
Nejvíc práce a největší problémy bývají v jarním
období. Po zimním odpočinku se musí rostliny pro­
budit a začít růst. Jinak postupuje pěstitel se sbírkou
umístěnou po celý rok na pokojovém okně, jinak zas
ten, kdo nechá sbírku přezimovat na jiném místě, než
kde má rostliny po dobu vegetace, a jiné starosti mají
ti, kteří vlastní skleník s celoročním provozem. Pře­
chod rostlin do vegetace po zimním odpočinku ne­
smí být náhlý. Nejdřív se objevují první známky
růstu na temeni rostliny. Jestliže byly kaktusy v zim­
ním období umístěny na teplém místě v bytě, nejsou
odpočaté, protože byly nuceny růst po dobu celé
zimy. Často jsou deformované nedostatkem světla
a jarní období je nezastihne dobře připravené na
novou sezónu. Odrazí se to na nedostatečném otrně­
ní a neochotě kvést. Jestliže rostliny přezimovaly
mimo letní stanoviště, musí si postupně opatrně při­
vykat na teplo a světlo. Zvláštní pozornost je třeba
věnovat kaktusům umístěným v zimě v tmavých
a chladných prostorách. Jejich pletiva jsou mimo­
řádně citlivá a náhlé vystavení takovéto rostliny slu­
nečnímu záření a vysoké teplotě vede k jejímu spále­
ní. I když takhle poškozený kaktus nemusí uhynout,
dlouhá léta zůstává nevzhledný. Rostliny přemístěné
z tmavých sklepních nebo podobných prostor se
mají po několik dnů až týdnů chránit zastíněním.
U kaktusů umístěných celoročně ve sklenících není
třeba mít obavy, že se jejich povrch spálí. První
známky růstu se dají pozorovat už v zimních měsí­
cích. Na některých rostlinách se už začátkem kalen­
dářního roku objevují květní pupeny. Nejčastější je
to u severoamerických kaktusů. Takovéto druhy po-
30
třebují být v zimě umístěné na světle, jinak většinou
nedochází k indukci tvorby květních základů. V do­
bě prvních teplejších dnů, ještě v předjaří, mohou
pěstitele potěšit květy například ancistrokaktusy,
echinomastusy a další. Se Zálivkou není třeba pospí­
chat. V teplých předjarních dnech stačí zvlhčovat
vzduch rosením, případně zvlhčením povrchu sub­
strátu v květináčích. Nikdy se vegetace nezačíná
náhlou vydatnou Zálivkou. Některé kaktusy kvetou­
cí ještě koncem zimy nebo brzy na jaře se nesmí zalít,
dokud nevykvetou. V opačném případě květní pupe­
ny zaschnou a rostliny začnou prudce růst. Typic­
kým příkladem jsou rostliny rodů Sclerocactus, Pe­
diocactus a některým dalších. Většinou jsou to kak­
tusy, které můžeme spatřit jen u zkušených pěstitelů.
S intenzivnější Zálivkou je potřeba čekat obvykle až
do konce dubna nebo do května, kdy už většinou
nehrozí nebezpečí podchlazení mokrých kořenů. Dů­
ležité je řídit se podle toho, kde jsou rostliny umístěny.
Jarní období je vhodné k přesazování rostlin,
výsevům semen a pikýrování výsevů z předchozího
roku. V této době kvete většina rostlin. Kaktusy mají
krásné květy, které se často otvírají najednou ve
větším počtu. Jejich průměr bývá mnohdy větší než
průměr samotné rostliny. V oblastech, kde v přírodě
rostou, je obvykle málo opylovačů, a proto se květy
snaží přilákat je svými barvami a velikostí. Květ je
pro rostlinu, která musí vodou mimořádně šetřit,
velkým luxusem. Proto u některých druhů bývá
otevřen jen pár hodin. Známé jsou však i květy,
otvírající se při pěkném počasí i několik dní za sebou.
Některé kaktusy mají květy Samosprašné, to zname­
ná, že k opylení nepotřebují pyl z jiné rostliny. Větši­
na druhů však vyžaduje pyl z jiného jedince. Opylovače z přírody musí nahradit člověk. Nejlépe se pyl
přenáší štětcem, který se musí vždy důkladně očistit
— nevhodnější je ponořit ho do éteru nebo alkoholu.
Na bliznu je možno položit i prašníky, vytržené
pinzetou z druhé rostliny. K pravidelným jarním
pracem patří i postřik proti škůdcům a přihnojování
rostlin v závislosti na typu substrátu. Jaro je obdo­
bím, kdy je se sbírkou nejvíc práce.
V letním období, od konce května do začátku
záři, je většina kaktusů už odkvetlá. Rostliny jsou
v plném růstu a dostatek světla a tepla dovolují
pravidelnou, vydatnou zálivku. Ta se dělá až po
částečném přeschnutí substrátu nejlépe podmáčením. Nikdy se nezalévá v horkých dnech v poledne
nebo studenou vodou. Rostliny by se mohly vážni
poškodit. Nejlepší zkušenosti jsou se zaléváním večer
odstátou vlažnou vodou. Jestliže mají kaktusy dostatek tepla a vláhy, rostou obvykle celé léto. V přírodě
bývá v letním období půda často vysušená, delší čas
tam neprší a rostliny snížením metabolismu upadají
do „letního spánku". Až podzimní vlhčí klima je
opět probouzí k růstu. Ve sbírkách můžeme toto
období, běžně označované jako letní stagnace, pře
konat pravidelnou Zálivkou. Pomáhá také časté vět
rání skleníku v horkých dnech. Některé druhy jsou
však z přírody natolik přizpůsobené letnímu odpo
činku, že neporostou v žádném případě, hlavně kdy
se pěstují pravokořenné. Jsou to rostliny zvyklé n
extrémní klimatické podmínky. V létě zmenšují objem těla a často se v přírodě stahují pod povrch
terénu. Mezi jinými sem patří rostliny rodů Pediocactus, Sclerocactus a bývalého samostatného rod
Neobesseya. Do růstu se opět dostanou až koncem
léta. Třebaže většina kaktusů kvete na jaře, některé
rozkvétají až v létě. Jsou to především druhy rod
Parodia, Gymnocalycium, Discocactus, Echinopsis
a mnohé další. Letní období je mimořádně vhodné
pro roubování kaktusů. Vysoká vzdušná vlhkost
a stálá teplota mají dobrý vliv na srůstání rouboví
ných rostlin. Více druhů je možno v tomto ročním
období s úspěchem pěstovat volně mimo skleník.
Koncem léta, kdy se zkracuje délka dne, bývá
ještě teplo, ale noci jsou už chladnější, rostou kaktusy velmi dobře. Je potřeba jim dopřát co možná
nejvíc světla. Jestliže byla skla u skleníku zastřena
nebo přikrytá rohožemi, je nutno tyto světelné filtry
úplně odstranit. Dostatek slunečního záření během
dne a střídání teplot mezi dnem a nocí rostlinám
vyhovuje. Otrnění z tohoto období bývá často nejkrásnější z celé sezóny. Vzhledem k chladnějším nocím nemohou se už kaktusy zalévat tak vydatně
a pravidelně jako v létě. Substrát, v němž jsou zasazeny, nedostatečně prosychá a mohou jim začít zahnívat kořeny. Zvlhčuje se jen povrch substrátu
31
Gymnocactus beguinii (Web.) Backbg.
Notocactus magnificus (Ritt.) Krainz ex N.P. Taylor
a v říjnu je nutno se Zálivkou přestat. Režim zalévání
však závisí na podmínkách, kde se rostliny pěstují.
Jsou-li umístěny v pařeništích, přestanou se zalévat
podstatně dřív než kaktusy ve velkém vytápěném
skleníku. Záleží také na pěstovaném druhu. Některé
teplomilné, případně epifytické kaktusy je potřeba
mírně zalévat i nadále. Není proto možno podat
v tomto směru návod, který by vyhovoval každému.
Pěstitel musí sám vycítit, co rostliny potřebují. Pod­
zimní měsíce mohou být výjimečně i obdobím květu
některých kaktusů. Zkracování délky denního světla
je například pro rod Ariocarpus impulsem k tvorbě
květů. Tyto známé a oblíbené kaktusy, kvetoucí od
října do listopadu, signalizují definitivní konec sezó­
ny. Rostliny se připravují na období přezimování.
Zima je dobou odpočinku kaktusů. Jejich meta­
bolismus je zredukovaný na minimum, a proto
v tomto období nepotřebují vodu. Výjimku tvoři
některé teplomilné kaktusy, epifyty a kaktusy s listy,
které přece jen občas potřebují mírné zvlhčení sub­
strátu. Nepřestanou se úplně zalévat ani Výsevy,
hlavně když se musí udržovat v růstu při umělém
osvětlení. Úspěšně přezimovat je možno na různých
místech. Nejvhodnější je samozřejmě vytápěný skle­
ník s termostatem, udržující teplotu nejlépe kolem
8—14 °C. V letních slunečných dnech může teplota
ve skleníku vystoupit přes 20 °C a v mrazivých no­
cích klesnout i těsně nad bod mrazu. Takové výkyvy
kaktusům neškodí, spíš naopak, jsou předpokladem
bohatého květenství v následující sezóně. Jestliže je
v létě část sbírky umístěná v pařeništích nebo ve
volné kultuře, musí se rostliny rovněž přemístit. Vol­
ně vysazené kaktusy se vyndají ze země, uloží do
bedniček, kde bez problémů vydrží na vhodném mís­
tě až do jara. Kdo nemá skleník, musí uložit rostliny
na jiné místo. Často se využívají suché a poměrně
chladné sklepní prostory. O rostliny není potřeba mít
obavy, i když jsou ve tmě, jestliže je substrát v květi­
náčích dostatečně suchý. Přezimování ve tmě není
zcela vhodné jen pro druhy, kvetoucí koncem zimy.
Ty je nejlépe umístit, jestliže nejsou teplomilné, na
nevytápěnou verandu nebo mezi okna — když jsou
v bytě dvojitá skla. Meziokenní prostor je vhodné
místo i pro rostliny pěstované v bytech, jimž vytápě­
né místnosti v zimním období neprospívají. Pro pře­
zimování nejsou vhodné vlhké a teplé sklepy, kde se
na rostlinách, především na uschlých zbytcích květů,
snadno množí plísně.
Téměř všechny kaktusy potřebují v zimním obdo­
bí vyšší teplotu, než jakou jim zaručuje evropské
32
podnebí. Neškodí jim jen mrazy, ale i vysoká a trvalá ny. Těm většinou vyhovuje mělká a široká miska.
vlhkost vzduchu. Známe však kaktusy, které vydrží Květináče mohou být hliněné nebo z umělé hmoty.
i drsné klimatické podmínky evropské zimy. Jsou to Hliněné květináče jsou porézní a jestliže jsou volně
rostliny sběrateli označované jako zimovzdorné kak­ postavené ve skleníku, substrát v nich rychle přesytusy. Na lokalitách mnohých druhů z jihozápadu chá. Jsou vhodné k zapuštění do země, rašeliny,
USA, severu Mexika, Peru, Bolívie i z horských písku nebo jiného substrátu, který je na dně pařeniš­
oblastí Argentiny a Chile jsou mrazy v zimním obdo­ tě. Ve sklenících nebo bytových prostorách se použí­
bí běžné. Na některých místech bývají dokonce tep­ vají květináče z umělých hmot. V letních měsících
loty, jaké neznáme ani v Evropě. Podle údajů z lite­ udrží vlhkost kolem kořenů i několik dní, to rostli­
ratury jsou například teploty v místech výskytu Pe­ nám umožní načerpat dostatek vody. Někdy se rost­
diocactus winkleri až — 35°C. Mráz není tedy to liny sází do plechových misek nebo krabic z umělých
nejhorší, co by kaktusům z uvedených oblastí v na­ hmot. Tento způsob se volí nejčastěji u malých rost­
šich podmínkách nejvíc uškodilo. Nesnášejí však lin nebo semenáčků.
vysokou vzdušnou vlhkost, časté deště a s tím spoje­
Kaktusy určené k přesazování necháme nejdříve
né Přemokření substrátu. Proto většina rostlin snáše­ dobře proschnout, pak je opatrně vyndáme z květi­
jících i mrazy nevydrží v Evropě v zimním období, náče. Je třeba prohlédnout kořenový systém a příliš
jestliže jsou volně vysazené. Tak lze pěstovat jen dlouhé nebo poškozené kořeny ořezat. Řezné rány
některé druhy opuncií, ostatní rostliny vyžadují zasychají několik dní a teprve potom se rostliny sází
ochranu před přílišnou vlhkostí. Sázejí se jen do do čerstvého substrátu. Přesazené kaktusy vyžadují
velmi dobře propustného substrátu a v zimě se svr­ částečně zastíněné místo. Po přesazení nikdy nesmí
chu chrání před srážkami. Při dodržování všech zá­ dostat vodu, protože jsou to suchomilné rostliny.
sad je možno více druhů kaktusů pěstovat celoročně V suchém substrátu vytvoří kaktusy tzv. čekací koře­
volně vysazené ve skalce. Mezi odolné patří některé ny. Ty začnou po zalití rychle růst a v krátké době
druhy rodů Opuntia, Echinocereus, Coryphantha, Es­ doplní v rostlinách zásoby vody. První zálivka po
cobaria, Pediocactus, Lobivia, Oreocereus a další. přesazení přijde nejdříve po 14 dnech. Jestliže je
Kromě nich i mnohé jiné kaktusy vydrží krátkodobě chladné počasí, musí se čekat i déle. V případě, že
pokles teploty pod bod mrazu, jestliže jsou mimo pěstitel nestihl přesadit rostliny v jarním období, je
období růstu v úplně suchém substrátu.
možno to udělat i v létě nebo na podzim. Staré, větší
exempláře se dají přesazovat i v zimním období. Ať
se přesazuje kdykoli, vždy by měl být substrát suchý.
Mokré kořeny se snadno poškodí a četné rány se
stávají vstupní branou pro infekci.
Hlavním problémem při přesazování kaktusů ne­
Přesadit kaktus je možno při dodržování určitých ní volba správného květináče, ale výběr vhodného
zásad kdykoli. Nejlepší zkušenosti však jsou s jarním substrátu. V zásadě jsou dvě možnosti. Klasické je
přesazováním. Některé druhy se přesazují častěji, pěstování v půdním substrátu, často se však používá
jiné jen jednou za mnoho let. Závisí to na velikosti i minerální substrát. Oba způsoby mají své klady
rostliny, druhu substrátu a velikosti a druhu květiná­ a zápory. Rozhodně by však měly být všechny rostli­
če. Při výběru květináčů je potřeba řídit se hlavně ny zasazané jen do jednoho z obou typů substrátu
charakterem kořenové soustavy kaktusů. Nový kvě­ a zvolený substrát by se neměl měnit. Systém zavla­
tináč by měl být jen o málo větší než předcházející. žování je u obou částečně odlišný a návyky, které se
Jestliže má rostlina dobře vyvinutý řepovitý kořen, získají u jednoho, se budou těžko měnit při náhlé
sází se do hluboké a úzké nádoby — na rozdíl od volbě druhého způsobu.
Většina pěstitelů dává přednost půdnímu substrákaktusů s jemnými a dlouhými rozvětvenými koře­
Přesazování
33
tu. Je to vždy směs složená z více složek. Musí obsa­
hovat základní živiny ve formě solí, které jsou ne­
zbytné pro zdravý růst kaktusů. Důležitá je i reakce
půdy (pH). Neměla by být ani příliš kyselá ani alka­
lická, i když v tomto směru mají různé rody odlišné
nároky. Kromě vzpomenutých chemických vlastnos­
tí musí mít půdní směs i vhodné vlastnosti fyzikální.
Ty výrazně ovlivňují jednotlivé složky směsi. Půda
pro kaktusy musí být především dostatečně propust­
ná a vzdušná. K její přípravě se používá více osvěd­
čených komponentů. Jejich poměr závisí jak na zku­
šenosti každého pěstitele, tak i na druhu kaktusů,
určených k přesazování. Každý zkušený kaktusář
má svůj recept, o němž je přesvědčený, že jeho rostli­
nám nejlépe vyhovuje. Proto je těžké napsat přesný
postup na přípravu půdní směsi. Při přípravě směsi
je potřeba brát v úvahu i původ, velikost a stavbu
těla pěstovaných rostlin. Všeobecně je možné říci, že
kaktusy se silnějším řepovitým kořenem vyžadují
spíše těžší, jílovitou půdu s menším obsahem mine­
rálních složek. Naopak kaktusy s dlouhými a jemný­
mi kořeny potřebují lehkou, propustnou půdu s vyš­
ším obsahem humusu. Malé rostliny, případně od­
rostlé semenáčky, se sázejí zásadně do půdy s jemnou
strukturou. Větším rostlinám nepřekážejí případné
větší hrudky v půdě. Základní složkou půdní směsi je
listovka. Je to lehká, vzdušná půda s vysokým obsa­
hem humusu, vznikajícího tlením listí. Staří zkušení
kaktusáři tvrdí, že nejlepší bývá v bukových lesích.
Je možno použít i hrabanku z jehličnatých lesů. Část
směsi může tvořit i ornice nebo běžná půda z trávní­
ku, která však nikdy nesmí být brána z blízkosti
silnice. Pravidelnou složkou směsi bývá rašelina. Je
chudá na živiny, ale má velmi dobré fyzikální vlast­
nosti. Půdu zlehčuje a provzdušňuje. Kvalita rašeli­
ny se výrazně mění v závislosti na oblasti, kde se těží.
Nejlepší je tmavá, dobře rozložená, zemitá. Někteří
pěstitelé přidávají do směsi kompost, případně zetlelý kravský hnůj. Podporují sice rychlejší růst většiny
kaktusů, ale bývá to často na úkor přirozeného
vzhledu rostlin. Rychle rostoucí kaktusy nemají nik­
dy tak pěkné trny, na jaké jsme zvyklí u jedinců
z přírody. Při neopatrném zalévání může být kom­
post nebo zetlelý hnůj příčinou hniloby kořenů.
Mimořádně důležitou složkou půdních směsí jsou
minerální substráty. Přidávají se na zlepšení propust­
nosti a struktury směsi. Napodobují se tím podmín­
ky v přírodě. Většina kaktusů roste v suchých polopouštních oblastech s písčitou půdou s podílem štěr­
ku. Do půdní směsi se přidává hrubý říční písek,
antuka nebo perlit. Podíl minerální složky je různý,
někdy bývá až 50 procent. Nejčastěji se kombinují
základní složky — listovka, rašelina a písek — v tře­
tinových poměrech. Tato univerzální kombinace vy­
hovuje v evropských podmínkách většině kaktusů.
Specialisté mění podíl jednotlivých složek podle dru­
hu rostlin. Trochu odlišné nároky než severoameric­
ké kaktusy mají některé jihoamerické druhy, stejně
jako kaktusy s listy, případně epifyty. Po přesazení
poskytuje půda zpočátku dostatek živin. Časem se
však některé vyčerpají a musí se rostlinám dodávat
prostřednictvím vhodných hnojiv. Složení půdy se
postupně mění i v souvislosti s vodou. Ne vždy je
k dispozici měkká dešťová voda. Používáním jen tvrdé
vody dochází k postupnému usazování vysrážených
solí v půdě, ty zhoršují její fyzikální a chemické
vlastnosti. Jakmile koncentrace solí dosáhne neúnos­
né míry, rostliny se musí znovu přesadit, i když to
jejich velikost nevyžaduje.
Druhým způsobem pěstování je sázení rostlin do
čistě minerálního substrátu s dodáváním výživných
látek hydroponní cestou. Většinou si tento způsob
vyberou ti, kdo nemají možnost sehnat kvalitní zemi­
nu do půdních směsí. Často jsou to kaktusáři ve
větších městech. Hydroponní způsob pěstování se
dobře osvědčil u mnohých pokojových rostlin. Koře­
ny kaktusů není vhodné ponořit přímo do vodního
roztoku, na jejich upevnění se používá inertní minerál­
ní substrát. Neobsahuje žádné živiny, proto jsou
rostliny odkázány na jejich přísun z výživných rozto­
ků umělých hnojiv. Používání hnojiv je tedy úplně
jiné než při pěstování v půdním substrátu. Návod na
hydroponní pěstování je připojený ke každému prů­
myslově vyráběnému hnojivu. První zálivku na jaře
je dobré udělat čistou vodou, v dalších zálivkách se
zvyšuje podíl hnojiva až k doporučené koncentraci
v období maximálního růstu. Jako minerální sub­
strát pro hydroponické pěstování se osvědčily různé
34
materiály, které nejsou ve vodě rozpustné a ani ne­
mění pH či chemické složení živného roztoku. Nej­
častěji se používá antuka, říční křemičitý písek, perlit
nebo některé materiály k tomu účelu komerčně vyrá­
běné.
Rozmnožování
Kaktusy se, podobně jako jiné rostliny, rozmnožují
zásadně dvěma způsoby — pohlavně (generativně)
a nepohlavně (vegetativně). Pohlavní rozmnožování
se děje pomocí semen. Pro úspěšný výsev není důleži­
tou podmínkou jen čerstvost semen. Pokud nevyséváme úmyslně semena hybridů, neméně podstatná je
jejich botanická čistota a původ. Proto je důležité
používat semena z osvědčených zdrojů. Nejcennější
z tohoto hlediska jsou semena získaná sběrem na
přírodních lokalitách kaktusů. I když bývají dražší,
jsou botanicky čistá a neriskuje se zklamání, když se
po letech pěstování semenáčků zjistí, že jsou to bez­
cenné hybridy.
Výsevy
Základním způsobem rozmnožování kaktusů je pěs­
tování ze semen. Je to nejlepší cesta, jak poměrně
lacino získat větší počet rostlin. Nabídka semen od
amatérských pěstitelů i profesionálních firem je vel­
mi bohatá. Z výsevů je možno za několik let vypěsto­
vat pěkné rostlinky, k nimž má pěstitel hlubší vztah
než ke koupené rostlině. Výsev umožní dostat větší
počet rostlin jednoho druhu, z nichž nejhezčí zůstá­
vají ve sbírce a ostatní se mohou vyměňovat. Je
známo víc způsobů jak vysévat semena. Semenáčky
jsou po vyklíčení citlivé na infekci, proto je —jako
záruka úspěšného výsevu — bezpodmínečně nutná
prevence proti nákaze patogenními mikroorganis­
my. Ty se mohou nacházet ve výsevním substrátě, ale
i na povrchu samotných semen. Aby se odstranily
zdroje infekce, musí se semena před výsevem důklad­
ně očistit od zbytků plodu, obsahujících cukry, které
podporují růst mikroorganismů. Očištěná semena se
důkladně promyjí vodou nebo desinfekčním rozto­
kem, případně se moří v některém z fungicidu. Jako
výsevný substrát je nejlepší použít čistý minerální
materiál. Půdní směsi nejsou vhodné, protože obsa­
hují mnoho patogenních mikroorganismů a i po
sterilizaci se snadno znovu sekundárně infikují. Nej­
lépe se osvědčil křemičitý písek nebo perlit. Písek se
dá snadno sterilizovat vysokou teplotou. Bezpodmí­
nečně je nutno sterilizovat nebo alespoň desinfikovat
výsevnou nádobu. Semena se vysévají na povrch
substrátu a nezasypávají se. K zavlažení se používá
roztok minerálních hnojiv v nižší koncentraci než na
hnojení dospělých kaktusů. Do roztoku je potřeba
přidat i fungicid. Výsevy nesmí přeschnout, proto se
misky přikrývají sklem. Důležitá je otázka tepla
a světla. Přímé sluneční světlo výsevy nepotřebují.
Malé rostlinky pod sklem může sluneční záření spá­
lit. V přírodě klíčí semena vždy jen mezi kameny
nebo ve stínu mateřské nebo jiné rostliny. Přímému
slunci musí opatrně přivykat až po několika týdnech
nebo měsících. Teplo je k dosažení úspěchu bezpod­
mínečně nutné. Jestliže se nevysévá v teplých měsí­
cích, musí se výsevy uměle vyhřívat. Klíčeni pomáhá
kolísání mezi denní a noční teplotou, jak je tomu
v přírodě. Méně náročné druhy klíčí dobře i při
konstantně zvýšené teplotě kolem 25—28 °C. Někte­
ré druhy zase klíčí lépe při nižších teplotách.
Schéma výsevu
35
V přírodě musí semena po deštích vyklíčit co
nejrychleji, aby do nejbližšího období sucha dosta­
tečně zpevněla. Při klíčeni je proto možno pozorovat
nejvyšší počet vyklíčených rostlin právě v prvních
dnech. Jestliže semena některých druhů nevyklíčí do
tří týdnů a nebyla to stará semena, jde většinou
o druhy vyžadující speciální přípravu semen před
výsevem. Neklíčivost semen je často spojována s pří­
tomností inhibičních látek, které se v přírodě vlivem
tepla, chladu, sucha a vody jen pomalu rozkládají.
Tento mechanismus, řídící klíčeni semen, je mimo­
řádně důležitý. Umožňuje semenům v přírodě nača­
sovat si klíčeni na nejvhodnější období. Inhibitory se
v semenech kaktusů často neodbourávají najednou,
ale v každém semeni jinak. Semena ze stejného plodu
proto nikdy nevyklíčí současně, ale v průběhu něko­
lika za sebou následujících příznivých období. To
dává záruku, že některé semenáče při vhodné kombi­
naci klimatických faktorů přežijí. Takováto špatně
klíčící semena mají především zástupci severoameric­
kých rodů z extrémně suchých oblastí, jako jsou
Pediocactus, Sclerocactus a některé echinokaktusy.
Z jihoamerických to jsou některé druhy rodu Pyrhocactus. Všeobecně špatně klíčivá semena mají
Opuncie; v přírodě procházejí před vyklíčením tráví­
cím traktem některých živočichů. Už jsou však zná­
my metody, jak zvýšit počet vyklíčených semen. Ně­
kdy stačí osemení ztenčit smirkovým papírem, pří­
padně opatrně naříznout. Větší zručnost a opatrnost
vyžaduje mechanické narušení osemení v místě ulo­
žení kořenového pólu v embryu. Nejlépe se k tomu
účelu osvědčila ostrá pinzeta, kterou se opatrně olá­
me část osemení. Takto upravené semeno se vyseje
na sterilní substrát. Ke klíčeni dochází zpravidla za
2 až 4 dny. Vzhledem k tomu, že se tato metoda
uplatňuje u choulostivých rostlin jako například
druhů rodu Pediocactus a Sclerocactus, je vhodné
malé rostlinky hned po vyklíčení naroubovat. Jiný
způsob, jak přinutit nevyklíčená semena klíčit, je
pravidelné střídání nízkých a vyšších teplot.
Po několika týdnech se začínají mezi děložními
lístky semenáčků objevovat první trny. Tehdy je tře­
ba začít výsevy postupně víc větrat, čímž se snižuje
vlhkost ve výsevní misce. Substrát však nikdy nesmí
úplně přeschnout, aby rostlinky do nejbližšího zim­
ního období dostatečně zpevněly. Zkušení pěstitelé
dávají přednost výsevům do uzavřených skleněných
nádob jako jsou zavařovací sklenice. Důkladně vydesinřikovaná semena se vysévají na sterilní minerál­
ní substrát zvlhčený roztokem hnojiva a fungicidu.
Nádoba se důkladně zavře. V tomto uzavřeném
prostoru vydrží malé semenáčky několik měsíců,
vlastně i celý rok až do následující sezóny.
Odnože a řízky
Druhým způsobem rozmnožování je nepohlavní, te­
dy vegetativní získávání nových rostlin. Nové kaktu­
sy se získají oddělením z mateřské rostliny, případně
rozdělením na více částí, z nichž vznikají samostatní
jedinci. Takto nabyté rostliny jsou geneticky identic­
ké. Jsou to vlastně duplikáty původní mateřské rost­
liny. V případě, že jsou cizosprašné, nedají se jejich
květy vzájemně opylovat. K nepohlavnímu způsobu
rozmnožování patří zakořeňování odnoží, řízkování
rostlin, roubování a množení pomocí pletivových
kultur. Nejčastější a nejlehčí způsob získání nových
rostlin je zakořenění bočních stonků, které v určitém
věku mnohé kaktusy začnou vytvářet. Tyto boční
stonky bývá zvykem označovat jako odnože. Kaktu­
sy se pomocí nich rozvětvují. U některých rostlin se
dají snadno odlomit, u jiných se musí použít nůž.
Často na nich vyrůstají i kořeny. Po oddělení od
mateřské rostliny musí řezná rána několik dní zasy­
chat. Tvorbu odnoží je možné zvýšit seříznutím nebo
poškozením vrcholu mateřské rostliny. Vrcholová
část se dá naroubovat, spodní část slouží jako tzv.
mateřská rostlina hlavně u vzácnějších druhů i něko­
lik let.
Při zakořeňování seříznuté vrcholové části kaktu­
su nebo jednotlivých částí rozřezaného, nejčastěji
sloupovitého těla, je potřeba postupovat opatrně.
Velká řezná rána se snadno stává branou pro vstup
infekce. Je vhodné ošetřit ji po odříznutí rozdrceným
dřevěným uhlím, hliníkovým práškem nebo někte­
rým ze stimulačních pudrů, urychlujících tvorbu ko­
řenů. Rána zasychá asi 2 až 3 týdny na stinném
36
a nepříliš teplém místě. Začnou se na ní postupně
tvořit kořenové základy. Po zasazení rostlina rychle
doplní zásoby vody. Řezná rána zůstává ještě dlouho
jejím oslabeným místem. Rostliny se proto musí sá­
zet do dobře propustného substrátu.
Roubování
Mezi zkušenějšími pěstiteli je běžnou metodou roz­
množování kaktusů roubování. Je to nejen způsob
rozmnožování rostlin, ale i jejich kultivace. Jednodu­
še řečeno, roubování kaktusů je transplantace části
jednoho kaktusu na druhý. Jejich srůstem vznikne
jeden organismus. Roubují se choulostivé, pomalu
rostoucí nebo malé kaktusy na podnože, jimiž bývají
dobře roustoucí, zakořeněné a odolné rostliny. Pro
dobrý srůst roubu s podnoží se musí vytvořit určité
předpoklady. Základní podmínkou je spojení vodi­
vých pletiv obou organismů. Při roubování se musí
cévní svazky obou kaktusů přiložit na sebe, když se
nesetkají, roub k podnoži nepřiroste. Cévní svazky
jsou zřetelně vidět na každé rostlině při jejím příčném
seříznutí v centrální části řezné plochy. Jestliže jsou
dostatečně velké, nebývá problém je na sebe navzá­
jem přiložit. Horší je to při roubování semenáčků,
kdy je centrální cévní svazek často jen bodovitý.
Dalším předpokladem úspěšného roubování je teplo
a vlhko v prvních hodinách po naroubování. V té
době se začne na přiložených řezných plochách tvořit
kalus. O úspěchu celého roubování se proto rozho­
duje hned na začátku. Naroubované kaktusy se musí
dát na teplé a stinné místo. Při roubování semenáčků
je potřeba v prvních hodinách udržovat vysokou
vlhkost vzduchu. Jestliže se roubují větší rostliny,
nejsou jejich nároky na vlhkost tak velké. Teplo však
v každém případě působí dobře. Další důležitou
podmínkou úspěšného roubování je čistota. Řezné
rány kaktusů se snadno stanou místem průniku in­
fekce, jestliže se nepoužije čistý a před každým rou­
bováním vydesinfikovaný nůž. Zásadně je možno
navzájem roubovat jakékoli dva druhy kaktusů. Ně­
které však přijímají rouby neochotně a po čase je
odlučují. Nejlepších výsledků se proto dosáhne, jest­
liže se za podnož vybere některý z osvědčených dru­
hů kaktusů. Mezi nejčastěji používané podnože patří
hybridní echinopsisy, některé cereusy, Opuncie a list­
natý Pereskiopsis. Téměř všechny podnože jsou
snadno dostupné a výborně se množí semeny nebo
odnožemi. Některé po několika letech zdřevnatí
a mohou se celé zapustit do substrátu. Naroubovaná
rostlina potom vypadá jako pravokořenná. Každá
podnož má své specifické vlastnosti, které je třeba
znát. Kulovité hybridní echinopsisy přijímají téměř
všechny rouby bez problémů. Jestliže je roubovaná
rostlina malá, zůstává velká část řezné plochy echinopsisu obnažená. Takové rostliny nesmíme dlouho­
době umístit na suchém místě, hlavně v zimě, proto­
že dochází k seschnutí podnože. Mezi pěstiteli je
velmi oblíbený Eriocereus jusbertii. Může se řízkovat
a roubovat i na jeho nezakořeněné řízky. Tato pod­
nož však není vhodná pro kaktusy vyžadující v zimě
chladno. Rostou na ní sice dobře, ale nemohou pře­
zimovat při nižší teplotě, která je potřebná pro tvor­
bu základů květů. Ještě teplomilnější podnoží je
Roubování
37
Myrtillocactus geometrizans. S úspěchem se používá kami nataženými přes temeno roubu pod květináče
na roubování různých bezchlorofylových mutantů. s podnoží. Zbývá už jen uložit rostlinu na teplé,
Podobně jsou náročné na teplo při přezimování další zastíněné místo a čekat na výsledek. Zkušení pěstite­
podnože jako hylocereusy a selenicereusy. Pro kak­ lé mají vypracovány své osvědčené postupy při rou­
tusy, které vyžadují chladné přezimování se jako bování. Na fixaci roubu používají kromě gumiček
podnože nejlépe osvědčily trichocereusy (heliantoce- i různá zařízení, závisející na průměru podnože a ve­
reusy). Jsou to pomalu rostoucí kaktusy, které se likosti roubu. Drobné semenáče někdy není třeba
však bohužel nedají dostatečně množit vegetativně. vůbec fixovat, stačí je jemně prstem přitlačit k pod­
Velmi nízké teploty vydrží i některé druhy opuncií. noži a dát na místo s vysokou vlhkostí a přiměřenou
S úspěchem je na ně možné naroubovat kaktusy teplotou.
z rodu Sclerocactus, Pediocactus, Echinocereus, ale
i jihoamerické rody Gymnocalycium, Lobivia a další.
Mimořádně výhodnou podnoží pro nejmladší kak­ Pletivové kultury
tusy jsou tenké, olistěné stonky rodů Pereskiopsis
a Pereskia. Na roubování semenáčků se osvědčil Když se hovoří o způsobech rozmnožování kaktusů,
Pereskiopsis velutina. Na vrcholovou část této rostli­ musí se připomenout i vegetativní množení pomocí
ny se často roubují i čerstvě vyklíčené, jen asi 1 mm pletivových kultur. Je to metoda, která má velkou
velké semenáče. Většina druhů na této podnoži roste budoucnost. Značná technická náročnost této formy
velmi dobře a rychle. Některé kvetou dokonce už rozmnožování je vyvážena získáním velkého počtu
koncem první sezóny. Je to však podnož vyžadující jedinců za krátkou dobu. Využívá se tu schopnosti
teplejší přezimování na vlhčím místě. Není to také buněk rostlinného těla umožnit vznik celého orga­
ani trvalá podnož. Rouby se musí časem zakořenit nismu za vhodných podmínek. Těch se dosáhne
nebo přeroubovat. Když Pereskiopsis po čase zdřev- v sterilním prostředí na umělém živném médiu, kam
natí a zapustíme ho do země, naroubovaná rostlina se umístí malý odřezek rostliny. Vlivem určitých,
si sama vytvoří kořeny a podnož uhyne. Pereskiopsis často druhově specifických látek obsažených v živ­
jen velmi výjimečně trvale nahradí kořenový systém ném médiu, dochází k tvorbě kalusu a z něho ke
naroubované rostliny.
vzniku jednotlivých nových kaktusových stonků.
Úkolem této publikace není podrobně popisovat Velkým problémem je přenesení a přivyknutí rostli­
techniku roubování. Proto uvádíme jen několik zá­ nek vypěstovaných v sterilních podmínkách na pod­
kladních informací. Správné seříznutí roubu i pod­ mínky běžného prostředí sbírek. Metoda pletivových
nože a především jejich vzájemné spojení a fixace kultur při pěstování kaktusů si ještě vyžádá mnohé
vyžadují určitou praxi. Začátky nebývají u žádného experimenty, než se stane rutinou, jak je tomu při
pěstitele nejlepší. Proto je potřeba zpočátku roubo­ pěstování jiných rostlin v profesionálních zahradnic­
vat trochu větší rostliny, nejlépe na širokou podnož. tvích.
Tou nejvhodnější pro nácvik je Echinopsis zasazený
v samostatném květináči. Důležitou podmínkou jsou
ostré a čisté nože nebo žiletka, vata nebo gáza, tro­ Choroby a škůdci
chu čistého lihu a několik gumiček na fixaci roubu.
Nožem nejprve horizontálně seřízneme rostlinu slou­
žící za podnož. Uprostřed řezné plochy je vidět cévní Kaktusy pěstované v dobrých podmínkách jsou
svazky. Aby roub dobře přirostl a dále rostl, je třeba odolné, a proto u nich jen zřídka dochází k poru­
přiložit oba cévní svazky na sebe tak, aby se alespoň chám růstu a onemocněním. Rostliny oslabené dlou­
částečně překrývaly. Srůst obou rostlin se zajistí ně­ hodobými nevhodnými podmínkami jsou náchylné
kolikadenním přitlačením roubu k podnoži gumič­ k různým poruchám růstu, onemocněním jednotli-
38
vých částí těla a častěji se stávají obětí napadení
rostlinnými škůdci. O poruchách růstu při nedosta­
tečném osvětlení a chladném stanovišti nebo naopak
při umístění na nevětraném, horkém místě informo­
valy kapitoly o umístění sbírky a o roku ve sbírce.
Tam se také připomínal vliv nadměrné i nedostateč­
né zálivky. Špatné teplotní a světelné podmínky spo­
lu s neadekvátním vodním režimem vedou k defor­
maci, případně i k úhynu rostlin. Deformace tvaru
těla jsou ireverzibilní, zdeformovaná část se po pře­
nesení rostliny do lepších podmínek nikdy nezmění.
Záleží jen na pěstiteli, aby rostlinám připravil takové
podmínky, při nichž k těmto poruchám nedochází.
Nevhodné pěstitelské podmínky často vedou ke
vzniku parazitálních onemocnění. Jsou to především
houbové infekce ve vlhkých a v chladu umístěných
sbírkách. Houby se šíří zpočátku cévními svazky,
které jsou na řezu kořenem rezavě zbarvené. V ko­
nečném důsledku dojde k hnilobnému rozpadu celé­
ho těla kaktusu. Některé druhy hub jsou mimořádně
nebezpečné pro výsevy. Nejlepší prevencí je steriliza­
ce substrátu a dostatečný přístup čerstvého vzduchu
ke sbírce. V případě, že se houbová infekce vyskytla,
musí se snížit vlhkost a použít některý z protihoubových preparátů ve formě postřiku. Jestliže jsou napa­
deny větší rostliny, je možné je seříznout až po zdra­
vou část a po zaschnutí řezné rány nechat znovu
zakořenit. Horší je to s napadenými malými semená­
čky, které podlehnou hnilobě obvykle celé. Z ohniska
nákazy se musí odstranit všechny rostliny, aby se
proces nešířil dál.
Častými „návštěvníky" kaktusů jsou různí škůd­
ci, kteří dokáží napáchat velké škody. Nejobávanější
jsou červci a roztoči. Mezi kaktusáři dobře známá
vlnatka a kořenovka patří mezi červce. Tito škůdci
mají na povrchu těla bílý voskový povlak (obal). Při
přemnožení poškozují povrchové pletivo rostlin. Jes­
tliže jsou poškozené kořeny, při zálivce snadno za­
hnívají. Mimořádně nebezpečnými škůdci jsou roz­
toči. Nejznámější z nich je tzv. červený pavouček.
Daří se mu hlavně v suchých sklenících a v bytových
prostorách. K největšímu přemnožení dochází na
podzim a na jaře. Nesnáší horké prostředí skleníků
v letním období. Tento malý, do červena zbarvený
živočich za krátkou dobu způsobí rozsáhlé nekrotické změny na pokožce rostlin, která postupně hnědne
a korkovatí. Důležité je včasné rozpoznání tohoto
škůdce a okamžitý postřik insekticidem. K méně
častým škůdcům patří háďatka, ale i mravenci, přita­
hovaní sladkými sekrety některých rostlin. Velkou
škodu dovedou napáchat i slimáci a housenky. Nej­
lepší ochranou před každým škůdcem je prevence.
V době sezóny je potřeba alespoň dvakrát dělat
postřik, i když přímo žádní škůdci nejsou vidět. Od­
měnou budou zdravě rostoucí a bohatě kvetoucí
kaktusy.
Obrazová část
Severoamerické
kulovité kaktusy
Mammillaria baumii Boed.
Thelocactus conothele (Reg. et Klein) Knuth
Gymnocactus viereckii (Werd.) Backbg.
Turbinicarpus valdezianus (Moell.) Gl. et F.
Severoamerické kulovité kaktusy
43
Tato skupina zahrnuje ve sbírkách nejoblí­
benější a nejčastěji zastoupené rody a druhy
kaktusů. Jejich popularita mezi milovníky
exotických rostlin trvá od té doby, kdy byly
dovezeny první rostliny do Evropy. Nové
a nové objevy, které dodnes vydávají odleh­
lé oblasti Mexika, ale i jihu USA, přispívají
k tomu, že sběratelé mají stále možnost do­
plnit si sbírky o další novinky. Mnohé „kla­
sické druhy", známé už po dlouhá desetiletí,
často nejsou běžně dostupné, a tak komple­
tace nejvzácnějších skvostů severoamerické
kaktusové flóry i nadále zůstává jen snem
mnoha kaktusářů. Celou skupinu tvoří při­
bližně 500 druhů a asi 30 rodů. Patří tam
velké sudovité druhy z rodů Echinocactus
a Ferocactus. Pěstování těchto rostlin ve
sbírkách amatérů se omezuje na mladé je­
dince. Navzdory tomu jejich zástupci zřej­
mě nechybějí ani v jedné sbírce. Mnohé
druhy zůstávají však i v dospělosti drobné,
s průměrem těla kolem 10 cm, mnohé jsou
vyslovené miniatury, nepřesahující velikost
1—2 cm. Jestliže malý rozměr těla doplní
ochota kvést, čehož příkladem je rod Turbi­
nicarpus, jsou to rostliny ve sbírkách značně
vyhledávané. Mnohé rody jsou velké, s ně­
kolika desítkami druhů. Největší, pokud jde
o počet druhů, je rod Mammillaria. O jeho
oblibě svědčí i monografické publikace, kte­
ré se mu věnují a speciální časopisy či sdru­
žení (kluby) pěstitelů tohoto rodu.
Ve skupině severoamerických kulovitých
kaktusů je možno najít kaktusy, jejichž pěs­
tování nedělá problémy ani začátečníkům.
V rodě Mammillaria jsou některé odolné
druhy, které budou dobře prosperovat
a kvést i v nejskromnějších podmínkách na
okenní desce. Na druhé straně tam patří
rody a druhy, jejichž pěstování se řadí mezi
nejnáročnější. Jsou to především rostliny
z jihu USA, rodů Pediocactus, Sclerocactus
a Echinomastus. Tyto druhy se většinou pěs­
tují roubované. O pěstování severoameric­
kých kulovitých kaktusů je možno všeobec­
ně říci, že v létě vyžadují maximum světla
a tepla, to jim lze nejlépe poskytnout v skle­
níkových podmínkách. Po dobu vegetace
potřebují i dostatek vody, třebaže raději
v delších intervalech. Trvalé Přemokření
substrátu jim ani v této době nedělá dobře.
Přezimují úplně nasucho, nejlépe na světle
a při teplotách 8—10 °C (nejsou to tedy po­
kojové rostliny). Z tohoto všeobecného pra­
vidla existují výjimky, závisející na rozdíl­
ných podmínkách některých druhů v jejich
vlasti. Na ty však upozorníme u rostlin, jichž
se takové odlišnosti při pěstování týkají.
44
Ariocarpus fissuratus (Eng.) K. Sch.
Tato překrásná rostlina nám připomíná spíš šperk než kaktus.
Růžice je jakoby vytepaná ze stříbra, do středu má vsazený fialový
drahokam — květ. Jsou to skutečně zvláštní rostliny. Tělo tvoří
velké bradavky, trny zcela chybějí, takže jen těžko se takováto
rostlina na první pohled zařazuje mezi kaktusy. Roste nesmírně
pomalu, a tak i při nevelkých rozměrech, při průměrné velikosti
kolem 10 cm, žije rostlina často desítky let. Většina tělesné hmoty
je ukrytá pod zemí v podobě řepovitého kořene. V přírodě se tři
varianty tohoto druhu vyskytují na velkém území pouště Chihua­
hua, od jihovýchodu USA, přes státy na severovýchodě Mexika až
po střed Mexika ve státě San Luis Potosí.
Ariocarpus fissuratus patří do podrodu Roseocactus, původně
uváděného jako samostatný rod. Jeho charakteristickým rysem
jsou zbrázděné bradavky se žlábkem na okrajích. Pěstování těchto
kaktusů není snadné. Rostliny jsou ve sbírkách většinou roubova­
né, to je přinutí kvést už po několika letech po výsevu. Při pěstová­
ní pravokořenných rostlin je potřeba mnoho trpělivosti. A. fissu­
ratus kvete tak jako všechny druhy tohoto rodu — na podzim,
v září až v říjnu — jedním nebo několika květy o průměru 4 cm.
Ariocarpus retusus Scheidw.
Další rostlina z rodu Ariocarpus je příkladem rostlin s mimikry.
Tělo je rozděleno na kuželovité bradavky šedozelené barvy, optic­
ky dokonale splývá s povrchem terénu, plného úlomků drobných
kamenů. Rostliny mohou mít průměr až 20 cm. Tvar bradavek je
proměnlivý, od dlouhých a tenkých až po krátké a široké. Některé
formy nebo druhové varianty jsou známé i pod samostatnými
jmény (furfuraceus a rostratus). Areál rozšíření v přírodě je velký,
od severovýchodu Mexika až po jeho střed. I početnost rostlin
v přírodě je poměrně vysoká i přesto, že tento druh patřil v minu­
losti k často sbíraným a vyváženým mexickým rostlinám. Dnes se
ve sbírkách pěstují především kulturní rostliny, vypěstované ze
semen. Rostou dobře, zvlášť když jsou roubované. Podobně jako
ostatní ariokarpusy není možno je doporučit začátečníkům, hlav­
ně když nemohou poskytnout rostlinám skleníkové prostředí.
V létě vyžadují maximum slunce a tepla, za to se v stále kratších
podzimních dnech odmění bílými nebo světle růžovými květy.
Ariocarpus trigonus (Web.) K. Sch.
Věneček velkých žlutých květů je charakteristický pro další druh
z rodu Ariocarpus. Jeho jméno trigonus je odvozené od trojúhelní­
kových bradavek, které ho odlišují od ostatních příbuzných dru­
hů. Roste v mexických státech Tamaulipas a Nuevo Leon. Roz­
troušená populace tohoto druhu není v přírodě příliš početná
a tak se dnes tato rostlina zařazuje mezi ohrožené druhy mexické
kaktusové flóry. V přírodě jsou rostliny nenápadné, rostou na
úrovni povrchu terénu. Ve sbírkách se pěstují většinou roubované
jen tak se dosáhne, že kulturní rostliny, vypěstované ze semen
kvetou už po několika letech. Jako podnož se nejlépe osvědči
Eriocereus jusbertii. Kromě typických žlutě kvetoucích rostlin je
známa i vzácná forma kvetoucí červeně. I tvar a délka bradavek
jsou proměnlivé, a tak jsou známy formy s bradavkami tenkými
prodlouženými i formy s krátkými a širokými bradavkami. V kul
turním prostředí tvoří rostliny velké množství vaty, která chrání
mladé vrcholové částí těla, stejně jako vyvíjející se květy a plody
V přírodě je vaty na rostlinách podstatně méně.
Astrophytum myriostigma Lem.
Astrofyta jsou, dá se říci, symbolem mexických kaktusů. Jsou to
rostliny, které se zvláštním tvarem těla vymykají z celé rostlinné
říše a tato charakteristika asi nejvíc platí pro A. myriostigma.
Pravidelné, obvykle pěticípé tělo tvořené pěti svislými žebry je
hustě poseto bílými vločkami — trichomy — po celém povrchu
pokožky. Zvláštní vzezření způsobilo nejenom popularitu tohoto
kaktusu, ale přineslo mu i kuriózní lidové pojmenování: biskup­
ská čepice nebo hvězdice.
Myriostigmy se v minulosti vyvážely z Mexika ve velkém
množství. Pěstování tohoto druhu je však poměrně snadné, a tak
se dnes ve sbírkách i v zahradnictvích v Evropě pěstují tisíce
rostlin. Druh má několik variet lišících se tvarem těla, počtem
žeber, vločkami i květem. Roste v mexických státech San Luis
Potosí a Tamaulipas.
Astrophytum niveum (Kays) W. Haage et Sad.
Skupinu druhů A. capricorne, A. senile a A. niveum tvoří okruh
příbuzných taxonů, které se vyskytují na severovýchodě Mexika
ve státech Coahuila a Nuevo Leon. Některé z nich jsou vzácné
v přírodě i ve sbírkách. K nejvzácnějším patří A. niveum. Jeho
zařazení na úroveň druhu neuznávají všichni botanici, a tak je
možno se s těmito rostlinami setkat i pod zřejmě správnějším
označením A. capricorne var. niveum. Pro rostliny je charakteris­
tický hustý pokryv pokožky bílými trichomy a poměrně robustní,
tvrdé trny. Kvetou podobně jako další taxony z tohoto okruhu
velkými žlutými květy s červeným středem.
A. niveum pochází z okolí města Cuatro Cienegas ve státě
Coahuila. Je to zvláštní oblast v poušti Chihuahua, údolí obklope­
né horami, kde se za dlouhá tisíciletí izolace od okolní krajiny
vytvořily mnohé zvláštní druhy rostlin a živočichů. Tento jev se
nazývá endemismus a je příčinou velké přírodovědecké ceny toho­
to zajímavého území. A. niveum tam roste na úbočí hor na vápen­
covém podkladu.
Astrophytum senile Frič
Tento druh z příbuzenstva A. capricorne roste v horách i dodnes
těžko přístupných oblastí na jihu mexického státu Coahuila.
Rostliny jsou doslova zahaleny do husté spleti trnů. Je to nejen
vynikající ochrana před býložravci a intenzívním světlem, ale
i maskování. Rostliny kromě toho často rostou v trsech růžicovitých sukulentů z rodu Hechtia nebo Agave lechuguilla, což je dělá
téměř neviditelnými. Trny většiny rostlin jsou v mládí černé, starší
jsou šedé, později opadávají, a proto na spodní, nejstarší části těla
chybějí. Některé populace mají trny zlatožluté; tyto rostliny se
označují jako A. senile var. aureum. I tento druh roste v kultuře
dobře, v době vegetace však vyžaduje dostatek světla a tepla.
Jejich výsev je snadný. Z velkých semen už po 2—3 dnech vyklíčí
semenáčky, které rostou poměrně rychle, a tak při správné péči
jsou z nich za několik let kvetoucí rostliny.
45
Astrophytum ornatum (DC.) Web.
Největších rozměrů v rodě Astrophytum dosahuje A. ornatum. Na
obrázku jsou rostliny ze slavného „Údolí starců" v středomexickém státě Hidalgo. Dorůstají výšky víc než 1 m při průměru těla
kolem 30 cm. Takovéto mohutné rostliny s robustními tvrdými
trny dopěstujeme jen těžko ve sbírkách, pěkní jsou však i menší
jedinci. Zpočátku je jejich pokožka pokrytá trichomy, ve vyšším
věku tento pokryv mizí a těla velkých vyspělých jedinců v přírodě
jsou sytě zelená. Trny bývají žluté až hnědé. Variabilita druhu ve
sbírkách byla příčinou popisu různých variet, které jsou však
neopodstatněné a je možno je označit termínem kultivary. Rostli­
ny kvetou až ve vyšším věku velkými, čistě žlutými květy, proto
vypěstovat květuschopné A. orntum trvá déle než je tomu
u ostatních druhů tohoto rodu. Rostliny jsou odolné, snesou
i nepříliš vhodné podmínky. Vypěstování skutečně pěkných, dob­
ře otrněných a zvláště kvetoucích rostlin však bezpodmínečně
vyžaduje skleník.
Aztekium ritteri (Boed.) Boed.
Tato rostlina má v sobě jakési magické kouzlo. Není lehké vysvět­
lit, proč na pohled nepříliš vzhledné, zvrásněné, maličké tělo
tohoto kaktusu, který se nemůže chlubit ani přílišnou krásou či
velikostí květů, přitahuje takovou pozornost sběratelů. Možná je
to právě jeho nevzhledný tvar, pomalý růst nebo vhodně zvolené
rodové jméno podle Aztéků, nositelů nejdůležitější staromexické
kultury, co lidi přitahuje. Rostliny jsou skutečné miniatury, jen
zřídka průměr jejich těla převyšuje 3 cm. A. ritteri roste v těžko
přístupných kaňonech v horách Sierra Madre Oriental v mexic­
kém státě Nuevo Leon. Nepříliš rozsáhlý areál a velký zájem
sběratelů způsobily, že se z Mexika v minulosti vyvezly tisíce
těchto rostlin. Dnes se řadí mezi ohrožené druhy flóry a je v příro­
dě přísně chráněný. Pěstování není snadné, semena jsou velmi
drobná, a tak se množí často vegetativně, roubováním odnoží. Ve
skleníku vyžaduje polostín, na přímém slunci trpí.
Coryphantha difficilis (Quehl) Berg.
Koryfanty se těší mezi pěstiteli velké oblibě. Jsou to většinou
rostliny, které nejsou příliš náročné, dobře a poměrně rychle
rostou, a to i ve skromnějších podmínkách. K oblibě přispívá
nevelký rozměr těla, zřídka přesahující průměr 10 cm a výšku
15 cm. Coryphantha patří mezi početně velké rody, má několik
desítek druhů. V přírodě roste na rozsáhlém areálu, od jihu USA
až po jih Mexika. Určování jednotlivých druhů je poměrně složité,
chybí komplexní botanické zpracování tohoto problému. Ve sbír­
kách je proto možno se setkat s nesprávně označovanými rostlina­
mi, což jim však neubírá na popularitě. Skleníkové poměry způso­
bují, že rostliny chráněné před povětrnostními vlivy jsou zahalené
do množství vaty, a tak se výrazně liší od rostlin v přírodě.
C. difficilis je typickým představitelem rodu s velkými bradavka­
mi, robustními trny a velkými žlutými květy. Roste na severu
Mexika ve státě Coahuila, v oblastech řídce porostlých nízkou
křovinatou vegetací.
Echinocactus platyacanthus Lk. et O.
Do rodu Echinocactus kdysi patřily mnohé kulovité kaktusy.
Většina z nich se postupně přeřadila do dalších nově ustanove­
ných rodů, a tak do něj dnes patří jen 6 druhů. Nejznámější z nich
je E. grusonil, kulovitá rostlina s mohutnými zlatožlutými trny.
Představu o typických mexických kaktusech dokonale splňují
obrovské sudovité E. platycanthus. Má více variet uváděných
někdy jako samostatné druhy (grandis, ingens, palmeri, visnaga).
Jsou rozšířeny od severovýchodu až po střed Mexika a jsou
skutečnou ozdobou krajiny. Největší jedinci dorůstají výšky až
3 m při průměru těla téměř 1 m. V jejich vlasti je měkké dužnaté
pletivo, vyříznuté ze středu těla, nouzovým zdrojem vody. Někdy
se prodává napuštěné cukrem i jako kuriózní dezert. Takové
využití ozdobných a dlouhé desítky roků rostoucích kaktusů se
však určitě žádnému milovníkovi těchto rostlin nelíbí.
Ve sbírkách se často pěstují semenáčky i větší rostliny. Zpočát­
ku mají šedomodrou barvu pokožky, nízký počet žeber a od sebe
vzdálené areoly s velkými trny, takže se dospělým jedincům vůbec
nepodobají.
Echinocactus horizonthalonius Lem.
Nízké polokulovité tělo, silné, robustní trny a nádherné, velké
fialové květy dělají z tohoto druhu skutečný skvost mezi severo­
americkými kaktusy. Vyskytuje se na mnohých místech pouště
Chihuahua, od jihovýchodu USA po severovýchod Mexika, na
otevřených plochách, kde je řídká a nízká křovitá vegetace. Roste
pomalu do průměru těla kolem 20 cm. Oblasti, kde se vyskytuje
E. horizonthalonius jsou bohaté i na další druhy kaktusů z rodů
Mammillaria, Coryphantha, Thelocactus apod. Mnohé z nich jsou
ve sbírkách dobře zastoupeny a nepatří k rostlinám, které by
v kultuře působily problémy. V případě druhu E. horizonthalonius
je však opak pravdou. Tento druh není rozhodně vhodný do
rukou začátečníků. Velká semena klíčí špatně a semenáčky jsou
choulostivé. Většina pěstovaných rostlin je proto ve sbírkách
roubovaná. Ale ani tak se obvykle nepodaří vypěstovat skutečně
pěkné exempláře. Trny bývají slabé, málo vyvinuté, a proto kul­
turní rostliny jen vzdáleně připomínají jedince, které je možno
obdivovat v přírodě. Je to škoda, protože pěkně rostlý E. horizon­
thalonius by se určitě stal ozdobou každé sbírky.
Echinofossulocactus hookeri Muhlpf.
Rod Echinofossulocactus zahrnuje menší mexické kulovité kaktu­
sy. Průměr i výška těla jen zřídka přesahují 10 cm. Pro tento rod
jsou typická velmi početná žebra, v průměrném množství 30—50.
Žebra jsou úzká a ostrá, často různě zprohýbaná. Květy echinofosulokaktusů jsou obvykle 1—3 cm velké, růžové až fialové, někdy
i bílé nebo žluté.
Na obrázku je rostlina, která se ve sbírkách pěstuje pod ozna­
čením E. hookeri. Má zvlněná, natěsnaná žebra a ploché trny.
Tento druh je velmi podobný E. dichroacanthus, který je zase
blízký příbuzný druhů E. pentacanthus a E. violaciflorus. Rozliše­
ní druhů je často velmi těžké. Situaci komplikuje i velká variabilita
jednotlivých druhů. Nejednotní jsou i odborníci na tento rod.
Část z nich uvádí víc než 70 druhů, jiní v extrémním případě jen
4. Ve sbírkách jsou echonofosulokaktusy oblíbené, pěstování je
podobné jako u většiny středomexických rostlin. Kvetou ochotně
začátkem jara.
Echinomastus mariposensis J. P. Hest.
Rod Echinomastus obsahuje vzrůstem nevelké kaktusy, rozšířené
na jihu USA a severu Mexika. Tělo je částečně zahalené do
hustých trnů. Květy pastelových barev vyrůstají z temene a jen
těžko se protlačují mezi trny. Echinomastusy lákají hlavně zkuše­
né kaktusáře, jsou jakousi výzvou jejich pěstitelských schopnos­
tem. Kultura je totiž náročná a na vypěstování pěkných kvetou­
cích jedinců je potřeba mnoho zkušeností. Ve sbírkách se setkáme
téměř výlučně s roubovanými rostlinami. Kvetou časně zjara,
a proto vyžadují přezimování ve světlém skleníku při nepříliš
vysoké teplotě.
Nepřístupné a málo probádané oblasti poskytly v posledních
letech více nových druhů či variet. Vyobrazená rostlina je vypěsto­
vaná ze semen sběratele S. Bracka, který je označil svým sběrným
číslem SB 452. Patří do okruhu E. mariposensis, některými znaky
se však od tohoto druhu liší.
Epithelantha micromeris (Eng.) Web.
Tyto miniaturní kaktusy hustě zahalené do spleti jemných trnů
jsou ve sbírkách velmi oblíbené. Malé rozměry a ozdobný vzhled
těla způsobují, že i tam, kde jsou sbírky z prostorových důvodů
omezeny na nevelký počet rostlin, nechybí některá z epitelant.
Květy nemají příliš výrazné, jsou malé, bílé nebo světle růžové
a téměř ukryté v hustých trnech a vatě na temeni rostlin. Ozdob­
nější a trvanlivější jsou sytě červené plody. Většinou se ve sbírkách
pěstují roubované, třebaže to ani není potřeba. Obejde se tím sice
citlivost na Přemokření substrátu a urychlí se růst, ale rostliny
obvykle získají nepřirozený tvar a velikost těla.
Rozšíření v přírodě je omezeno na jih USA a severovýchod
Mexika, kde se v suchých, kamenitých polopuštích vyskytují
všechny známé druhy. Jejich vzájemná příbuznost vedla k tomu,
že většina autorů dnes zastává názor, že rod Epithelantha obsahu­
je vlastně jediný druh s více varietami.
Escobaria emskoetteriana (Quehl.) Borg
Do rodu Escobaria patří vzrůstem nevelké kaktusy rozšířené od
jihu Kanady přes západ a jih USA a sever Mexika až po Kubu.
V pojímání různých botaniků je u tohoto rodu nejednotnost, a tak
druhy, které sem patří, se v literatuře někdy označují jinými
rodovými jmény. Revizi rodu nedávno uskutečnil N. Taylor.
Podle něho má rod 16 druhů a patří tam i druhy původně samo­
statného rodu Neobesseya. Zkušenějším pěstitelům nedělá kultura
těchto rostlin problémy, většinou to však nejsou rostliny pro začá­
tečníky, hlavně když nemají vhodné skleníkové prostory. Choulostivost kořenů u některých druhů se dá překonat roubováním.
Květy mnohých eskobarií nejsou příliš nápadné; pěkné červené
plody však na rostlinách dlouho setrvávají a jsou jejich skutečnou
ozdobou.
E. emskoetteriana a její blízké příbuzné E. muehlbaueriana
a E. runyonii rostou na severovýchodě Mexika. Tvoří celé trsy
kulovitých nebo krátce sloupovitých rostlin velikosti přibližně
5 cm. Vyobrazená rostlina pochází ze středu státu Nuevo Leon,
z blízkosti města Monterrey.
Escobaria missouriensis (Sweet) D. Hunt
Tato rostlina původně patřila do rodu Neobesseya. Dnes však
většina botaniků samostatnost tohoto rodu neuznává a všechny
jeho druhy zařazuje mezi eskobárie. E. missouriensis pochází
z USA, vyskytuje se od Montany a Minnesoty až po Colorado
a Kansas. V těchto oblastech je v zimě často mráz a sníh, a tak je
možno rostliny pěstovat i v středoevropských podmínkách celo­
ročně venku. Při vysazení na chráněném místě ve skalce a při
použití propustného substrátu se jim bude dařit dobře a brzy na
jaře začnou pravidelně rozkvétat. Jestliže však v zimě nechceme
riskovat ztrátu rostlin díky Přemokření substrátu, umístíme je
v květináčích do nevytápěného skleníku, případně na verandu.
Brzy na jaře rostliny vykvetou a vzápětí začnou prudce růst. V té
době potřebují dostatek vody. V létě růst přestává a rostliny
zmenšují svůj objem. Tehdy je třeba omezit zálivku a dopřát jim
odpočinek do příštího jara.
Escobaria minima (Baird) D. Hunt
[Escobaria nellieae (Croiz.) Backbg.y
Některé kaktusy jsou obdařeny mimořádně krásným tělem. Tento
dojem většinou vyvolává zvláštní charakter otrnění. Jiné druhy
mají nápadné, barevně a tvarově pěkné květy. Když se obě tyto
vlastnosti spojí v jedné rostlině, má ty nejlepší předpoklady stát se
vyhledávanou a oblíbenou. Kombinace úhledných hustých trnů
a barevně kontrastního fialového květu u E. minima je navíc
doplněna malými rozměry těla, a tím se stává přitažlivou i pro
pěstitele, kteří mají omezený prostor. Pěstuje se většinou roubova­
ná, tehdy dorůstá větších rozměrů než v přírodě, kde má průměr
těla jen 1—2 cm. Roubované rostliny kromě toho tvoří odnože
a trsy.
Volně se v přírodě vyskytuje v Texasu, blízko města Marathon.
Za synonymum E. nellieae se považuje Coryphantha minima, N.
Taylor ji ve své revizi rodu Escobaria proto uvádí pod starším, ale
stále platným názvem jako Escobaria minima. Mezi pěstiteli se
však s ní mnohem častěji setkáme pod jménem E. nellieae.
Ferocactus pilosus (Gal. ex SD) Werd.
Ferokaktusy mají mohutné kulovité tělo. Většina z nich dorůstá
velkých rozměrů. I otrnění bývá bohaté, jednotlivé trny jsou
pevné a silné, často ozdobně zbarvené. V Mexiku se většina druhů
označuje, podobně jako velké druhy echinokaktusů, jménem bisnaga. Ve sbírkách se menší rostliny vyskytují často, pěkné velké
jedince je však možno spatřit jen zřídka. Způsobuje to nejen
dlouhá doba potřebná k vypěstování vyspělých rostlin, ale i prob­
lémy v kultuře. Zatímco semenáčky rostou obvykle dobře, větší
rostliny snadno ztrácejí kořeny a potom spíš živoří než žijí. Někte­
ří pěstitelé však dokáží tyto těžkosti překonat. Zdá se, že klíčem
k úspěchu je kromě vhodného substrátu i výrazné střídání denních
a nočních teplot.
F. pilosus, někdy nesprávně označovaný jako F. stainesii, je
překrásná rostlina ze středního Mexika. V přírodě tvoří mohutné
trsy, vysoké až 3 m. Rostliny jsou pěkné i jako semenáčky, a tak
se vyplatí je pěstovat, i když je zřejmé, že krásy rostlin z přírody
nedosáhnou.
50
Ferocactus cylindraceus (Eng.) Orcutt
[Ferocactus acanthodes (Lem.) Br. et R/
Mohavská, Sonorská a Coloradská poušť, jakož i severní část
poloostrova Baja California jsou vlasti ferokaktusů, které jsou
tvarem, velikostí i charakterem otrnění proměnlivé a podle nedáv­
né revize N. Taylora patří do příbuzenstva druhu F. cylindraceus.
Pod tento druh se zařazují i velké, hustě otrněné rostliny známější
pod jménem F. acanthodes. Tyto rostliny je možno pozorovat
v poměrně rozsáhlých, vzrostlých populacích na jihu Kalifornie.
Vyobrazený mladý jedinec, rostoucí v skalní stěně, je z kaliforn­
ského státního parku Anza-Borrego. V literatuře se uvádí, že
. rostliny dorůstají výšky až 3 m při průměru až 50 cm. Tak obrovští
jedinci jsou však velmi vzácní, většina velkých rostlin na lokali­
tách dorůstá výšky mezi 0,5 až 1 m. Kvetou na jaře nepříliš
výraznými žlutozelenými květy. Trny jsou silné a pevné, nejdelší
mohou měřit 12 až 17 cm. Ve sbírkách se tento druh pěstuje pro
atraktivní otrnění, které mají už mladé rostliny. Vypěstovat ze
semen kvetoucí jedince se však v našich podmínkách sotva podaří.
Ferocactus gracilis Gat.
Kontrast ohnivě červených hustých trnů se světlým podkladem
žulové skály dělá z této rostliny skutečný šperk v krajině, kde
roste. Je to poušť Viscaino v centrální části poloostrova Baja
California. Tato oblast je svou vegetací jedinečná, jsou v ní sou­
středěny různé růstové formy sukulentů, které patří do více čeledí.
Ferokaktusy doplňují další zástupci z čeledi kaktusovitých, přede­
vším velké stromovité Cereusy. Dále jsou to „sloní stromy" Pachycormus discolor z čeledi Anacardiaceae a bizardní sloupy Fouquieria columnaris z čeledi Fouquieriaceae. Kombinace těchto a ještě
mnohých dalších rodů a druhů sukulentní flóry dělá z této pouště
unikátní oblast, pokud jde o ráz krajiny a její flóru, kde si přijde
na své každý botanik a milovník přírody.
F. gracilis tvoří vysoké štíhlé sloupy, výška rostlin nezřídka
dosahuje 1 m při průměru těla kolem 30 cm. Pěkné jsou však už
i malé rostlinky zahalené do husté spleti trnů. Ve sbírkách se
s tímto druhem příliš často nesetkáváme.
Ferocactus glaucescens (DC.) Br, et R.
Ferocactus glaucescens je překrásná kulovitá rostlina ze středního
Mexika. Dorůstá průměru těla kolem 50 cm. Barva pokožky je
šedomodrá a zajímavě kontrastuje s dlouhými žlutými trny. Pro
pěstitele je tento druh přitažlivý také proto, že kvete i jako menší
rostlina. Už 15 cm velcí jedinci potěší pěknými žlutými květy.
Pěstování rostlin, a to ani větších, nedělá problémy, proto na
rozdíl od mnohých ostatních ferokaktusů je F. glaucescens ve
sbírkách často zastoupený. V létě vyžaduje teplé a světlé umístění,
v zimě není dobré nechat teplotu klesnout k bodu mrazu.
Zobrazené rostliny jsou ze slavného „Údolí starců" v mexic­
kém státě Hidalgo. Údolí je známé především výskytem „stařeč­
ků" Cephalocereus senilis. V jejich společenství však rostou i mno­
hé jiné zajímavé druhy kaktusů, a tak jsou strmá úbočí skutečnou
botanickou zahradou. Na obrázku je ve společenství druhu
F. glaucescens i rostlina Astrophytum ornatum a velký trs bílé
mamilárie Mammillaria geminispina.
Gymnocactus beguinii (Web.) Backbg.
Rod Gymnocactus ustanovil C. Backeberg pro vzrůstem nevelké
mexické kaktusy se společným charakteristickým znakem: seme­
níkem s plodem bez obalu. Samostatnost tohoto rodu, který je
blízký příbuzný rodům Thelocactus, Turbinicarpus a Neolloydia je
mezi botaniky dodnes předmětem sporů. V poslední revizi tohoto
okruhu, kterou provedl E. F. Anderson, jsou rody Gymnocactus
a Turbinicarpus přičleněny k rodu Neolloydia. Ve sbírkách se však
většinou označují původním Backebergovým jménem. Jsou mezi
sběrateli oblíbené pro své malé rozměry, pěkné otrnění a ochotu
tvořit květy.
G. beguinii je ve sbírkách běžný, častěji se však pěstují roubo­
vané rostliny než pravokořenné. Má hezké červené květy, které se
rozvíjejí zjara. Celé tělo rostliny je zahalené do husté spleti trnů.
V přírodě se vyskytuje na více místech na severovýchodě Mexika
v oblasti Sierra Madre Oriental. Rostlina na obrázku je fotografo­
vaná v jihovýchodní části státu Coahuila.
Hamatocactus setispinus (Eng.) Br. et. R.
Tato oblíbená rostlina s pěknými velkými květy je vhodná i pro
začátečníky. Její pěstování ve sbírkách nenaráží na žádné těžkosti.
Rod Hamatocactus ustanovili američtí botanici Britton a Rose.
Dnes tam patří jen jediný druh H. setispinus a i o jeho postavení
se vedou spory. Některé znaky má společné s rodem Thelocactus,
více však je odlišných.
H. setispinus dorůstá výšky až 15 cm o průměru 10 cm. Má
výrazná, rovná nebo mírně zvlněná žebra a tenké trny, z nichž
středové jsou hákovité. Při detailnějším pohledu na areoly je
možno si v nich všimnout drobných žlázek, které produkují slad­
ký nektarový sekret. Žluté květy mají průměr větší než 5 cm.
V přírodě je rostlina rozšířena v nížině u pobřeží Mexického
zálivu na jihu Texasu a na severovýchodě Mexika. Léto je v těchto
končinách horké, teploty vystupují až na 40 °C. Zima je poměrně
chladná, mrazy však přicházejí jen velmi zřídka.
Leuchtenbergia principis Hook.
Tato rostlina svým vzhledem kaktus příliš nepřipomíná. Trojhranné bradavky jsou mimořádně dlouhé a tenké, mohou být delší než
12 cm. Z jejich špiček vyrůstají až 10 cm dlouhé papírovité trny.
Leuchtenbergia je barevně velmi pěkně sladěná. Šedomodrou bar­
vu pokožky doplňují žluté trny a když se navíc rozevřou velké
zlatožluté květy, které ještě k tomu kvetou několik dní, je možno
tuto rostlinu považovat za jeden ze skutečných skvostů mezi
kaktusy.
V přírodě je rozšířena na velkém území od severovýchodu po
střed Mexika, v horách Sierra Madre Oriental. Dnes je vzácná,
a to i zásluhou sběratelů, kteří atraktivní rostlinu v minulosti
z Mexika vyváželi ve velkém. Pěstuje se však dobře ze semen, a tak
je přístupná všem zájemcům, kteří ji v létě dokáží poskytnout teplé
a slunné skleníkové prostředí a přezimování v poměrném chladu,
ne však v mrazu. Je možno ji pěstovat jako pravokořennou, pro
urychlení růstu a brzké kvetení se může naroubovat.
Lophophora williamsii (Lem. ex SD.) Coult.
Lophophora je jeden z nejtajuplnějších kaktusů. Rostlina je spoje­
na s rituály starých kultur domorodých Indiánů, kteří ji využívali
ke kultovním účelům. Ve své vlasti je všeobecně známa pod jmé­
nem pejotl.
Lofofóry jsou vzhledově výjimečné kaktusy: nemají trny, je­
jich měkké tělo je pokryto šedomodrou pokožkou, z areol vyrůs­
tají svazečky štětinek. Jsou rozšířeny od jihu USA po střed Mexi­
ka. Postupně bylo popsáno více druhů, dnes se však předpokládá,
že ve skutečnosti existují jen dva. L. diffusa, rozšířená na poměrně
malém území ve státě Querétaro a L. williamsii, rostoucí na obrov­
ském území od Texasu po mexický stát San Luis Potosí. Tento
druh je variabilní, a to jak v přírodě, tak i v kulturním prostředí.
Někteří autoři u něho proto rozlišují více variet, uváděných někdy
jako samostatné druhy. Takovým „druhem" je i vyobrazená rost­
lina ve sbírkách označovaná L. jourdaniana. Liší se od L. william­
sii tvorbou krátkých trnů u malých rostlinek a hezkými červenofialovými květy. Ve sbírkách se tato zajímavá rostlina pěstuje
často, dobře roste pravokořenná i roubovaná.
Mammillaria geminispina Haw.
Mamilárie patří mezi pěstiteli k nejoblíbenějším kaktusům. Poč­
tem druhů — přibližně 200 — je jedním z největších rodů v celé
čeledi Cactaceae. Mezi takovým množstvím druhů se najdou
i nenáročné rostlinky, které se spokojí s podmínkami na okenní
desce. Na své si proto přijdou i začátečníci. Na druhé straně
variabilita a tvarová rozmanitost druhů tohoto rodu podněcuje
zájem mnohých specialistů, existují početné sbírky zaměřené vý­
lučně na mamilárie. Zájemce o tento rod sdružují kluby pěstitelů
mamilárií, v knihovnách je možno najít několik monografií o rodu
Mammillaria.
M. geminispina je typickým a velmi pohledným představitelem
rodu. Roste v trsech, tělo je zahaleno do husté spleti bílých trnů,
růžové až červené květy vyrůstají po obvodu temene. Plody jsou
ozdobné červené bobule, vykukující mezi trny. Roste ve středním
Mexiku.
Mammillaria compressa DC.
Další z mamilárií, které se často vyskytují ve sbírkách, je M.
compressa. Zpočátku roste jednotlivě, časem však vytváří trsy,
které s přibývajícími léty narůstají ve velké shluky o průměru víc
než 60 cm. Pro tento druh je charakteristický hranatý tvar brada­
vek a čtyři trny vyrůstající z areol. Někteří jedinci mají krátké
trny, takže tělo je dobře viditelné. Známé jsou však i formy hustě
zahalené do trnů, které mohou být v extrémních případech až
13 cm dlouhé. Takováto zajímavá forma je na fotografii. Roste
v těžko dostupných kaňonech na hranicích států Hidalgo a Que­
rétaro ve středním Mexiku. Vyskytuje se spolu s dalšími hezkými
a oblíbenými druhy kaktusů jako jsou například Echinocactus
grusonil, Astrophytum ornatum a Ferocactus glaucescens. Rozkvé­
tá růžovými kvítky, velkými jen 1,5 cm. V kultuře není náročná,
aby však byla pohledná a pěkně otrněná vyžaduje v létě umístění
na světle a teple. Jen za těchto podmínek se potom ozdobí i květy.
Mammillaria candida Scheidw.
Rostlina podobající se sněhové kouli — to je stručná charakteris­
tika tohoto půvabného mexického druhu. Roste pomalu, větší
rostliny se vypěstují až po mnoha letech, ale i jako malý semená­
ček je přitažlivá, zahalená do hustých trnů. V přírodě je rozšířená
od Coahuily na severu Mexika až po státy San Luis Potosí a Querétaro v střední části země. Rozlehlé oblasti rozšíření odpovídá
i určitá variabilita rostlin, lišících se charakterem i barvou otrnění,
a tak je možno se setkat i s jmény M. rosea a M. ortiz-rubiona,
které dnes většina autorů považuje za variety, případně jen formy
druhu M. candida. Květy nejsou příliš nápadné ani barvou, ani
velikostí. Starší rostliny někdy odspodu obrážejí novými hlavami
a vytvářejí velké skupiny — takové trsy jsou obzvlášť působivé.
Morfologické zvláštnosti semene vedly F. Buxmana k vyčle­
nění tohoto druhu do samostatného rodu Mammilloydia. Toto
jméno se však neujalo a dnes se uvádí jen jako označení podrodu.
Mammillaria plumosa Web.
Jako kulička z papíru vypadá toto atraktivní mamilárie. Tělo je
celé zahalené do husté spleti trnů, které jsou péřovité, měkké i na
dotek. Patří k nejoblíbenějším mexickým kaktusům a obvykle
nechybí v žádné sbírce. Roste dobře, jen při zálivce je potřeba
zvýšit opatrnost. Výborně se rozmnožuje dělením trsů. Zvláštnos­
tí je, že i jednotlivé bradavky mají schopnost zakořenit a brzy
vytvořit novou rostlinu. Období kvetení je soustředěno do zim­
ních měsíců, prosince až ledna, a tak při přezimování za nedostat­
ku světla se květy neobjeví. Ty jsou i tak velmi nenápadné, bělavé,
drobné a jen nepatrně vyčnívají zpoza spleti trnů.
V přírodě je tato mamilárie vzácná, patří k ohroženým dru­
hům kaktusů. Roste v štěrbinách skalních stěn na rozhraní států
Coahuila a Nuevo Leon na severu Mexika. Zobrazená rostlina je
z blízkosti města Saltillo.
Mammillaria longiflora (Br. et R.) Berg.
Skupinu velkokvětých mamilárií reprezentuje tato půvabná rostli­
na. Žije krátce, kvete však už jako maličký, někdy sotva dvouletý
semenáček, a tak vypěstování nových rostlin a dopěstování ve
sbírce netrvá dlouho. Květy mají dlouhý pestík, otvírají se doširo­
ka, do průměru až 3 cm. Tato velikost kontrastuje s malými
rozměry těla, které jen zřídka přesahuje 5 cm. Délka trnů a jejich
zbarvení je variabilní, a tak známe rostliny s centrálními háčkovi­
tými hnědočervenými až světle žlutými trny.
Rostliny jsou v přírodě poměrně vzácné, vyskytují se roztrou­
šeně na více místech ve státě Durango v Mexiku. Vyobrazená
rostlina je z hor ze střední části tohoto státu, kde roste spolu s další
oblíbenou velkokvětou Mammillaria theresae. V kulturních pod­
mínkách vyžaduje světlé a teplé umístění v létě, světlé a chladnější
místo v zimě. Častěji než pravokořenné se tyto mamilárie pěstují
roubované.
54
Mammillaria guelzowiana Werd.
V soutěži krásy mezi mamiláriemi by tento druh určitě zaujal čelné
místo. Pohledné, husté, čistě bílé trny obalují celý povrch těla.
Skutečnou hodnotu rostliny však odhalí až květy, které jsou na
mamilárií neuvěřitelně velké — mají průměr až 6 cm. Navíc mají
zřídka se vyskytující světle fialovou barvu a když rozkvetou,
obyčejně se objevuje víc květů najednou, zakryjí skoro celou rost­
linu. Jak už to však bývá, co je nejkrásnější, je i nejvzácnější.
U druhu M. guelzowiana to způsobuje především její citlivost na
Přemokření substrátu. O rostlinu je možno rychle přijít po jedné
neopatrné zálivce, a tak ve sbírkách mnohdy chybějí pěkní velcí
jedinci, jimž ze spodní části vyrážejí odnože a mohou vytvořit celé
trsy. Ve sbírkách často bývají roubované.
M. guelzowiana roste v Durangu. Výjimečnost této mamilárie
vedla C. Backebergra k tomu, že ji zařadil do samostatného rodu
Krainzia, proto v některých publikacích i sbírkách ji můžeme najít
pod tímto rodovým jménem. Většina dnešních botaniků však
nepochybuje o jejím zařazení mezi mamilárie.
Mammillaria senilis SD.
Tato rostlina se vyskytuje i pod rodovým jménem Mamillopsis.
Dnes se však tento název používá jen na označení podrodu v rám­
ci velkorodu Mammillaria. Rostliny jsou hustě bíle otrněné, s jem­
ně nažloutlými špičkami centrálních háčkovitých trnů. Přitažli­
vost vzhledu znásobují sytě červené květy, které se na rostlinách
objevují brzy na jaře. Ve sbírkách se vyskytuje i forma kvetoucí
žlutě. Pěstování tohoto druhu je však bohužel poměrně těžké,
kvetoucí pravokořenné rostliny se ve sbírkách nacházejí jen velmi
zřídka. Častější jsou roubovaní jedinci. Pro vytvoření květů vyža­
dují světlé a chladné přezimování. Rostliny jsou výjimečné i mís­
tem výskytu v přírodě, především jsou však překvapivé klimatické
podmínky těchto oblastí. Rostou v horách Sierra Madre Occiden­
tal, ve velkých nadmořských výškách, často víc než 2 000 m. Vyob­
razená rostlina je fotografovaná v Durangu, kde rostla v hustém
borovém lese na mechem porostlých skalách. V zimě na těchto
místech pravidelně mrzne a výjimkou není ani sníh. Mammillaria
senilis často roste v celých trsech, které mohou mít průměr něko­
lik desítek centimetrů.
Neolloydia conoidea (DC.) Br. et R.
Mnohohlavý trs N. conoidea kvetoucí uprostřed pouště Chihu­
ahua potěší jistě každého milovníka kaktusů. Jsou to vzrůstem
nevelké rostliny o průměru těla kolem 5 cm, jen zřídka dorůstají
výšky nad 10 cm. V přírodě se vyskytují ve velkém areálu od jihu
Texasu až po střed Mexika. Populace z různých oblastí se od sebe
liší otrněním a velikostí květů, některé tvoří velké trsy, jiné rostou
převážně jednotlivě. Variabilita druhu byla příčinou popisu více
samostatných druhů (N. ceratites, N. grandiflora, N. texensis),
které většina botaniků v současnoti pokládá jen za formy jednoho
druhu — N. conoidea. Nejasné je ohraničení rodu Neolloydia
v porovnání s dalšími příbuznými rody. Anderson v revizi z roku
1986 mezi neolojdie zařazuje i všechny druhy rodů Turbinicarpus
a Gymnocactus.
Ve sbírkách není N. conoidea příliš častá. Je to škoda, protože
je to krásna rostlina, a to i v době, kdy nekvete. Pěstováním se
neliší od ostatních kaktusů z této oblasti. Vyžaduje umístění
v teplém a slunném prostředí v době vegetace a v chladnějším
v zimě.
Obregonia denegrii Frič
Nízké ploché tělo obregonie s trojúhelníkovými bradavkami
vzhledem trochu připomíná ariokarpusy. Na hrotu bradavek se
však tvoří trny a také některé další znaky jsou odlišné, proto byl
pro tuto rostlinu vytvořen samostatný rod. Obsahuje jediný druh
— O. denegrii, vyskytující se na poměrně malém území v mexic­
kém státě Tamaulipas. V minulosti se těchto rostlin vyvezlo z pří­
rody velké množství, a tak je dnes rostlina zařazena mezi ohrožené
druhy mexické flóry. Import rostliny z přírody je nejen nelegální,
ale i zbytečný. Velmi dobře totiž roste ze semen. Je poměrně
odolná, a tak se jí daří i ve skromných podmínkách, lépe v polostí­
nu než na plném slunci. Při dostatku tepla a opatrné zálivce se
může úspěšně pěstovat i pravokořenná. Kdo chce rychle dopěstovat květuschopné jedince, naroubuje semenáčky na některou
z osvědčených podnoží. Květy se objevují opakovaně během léta.
Rostliny vypěstované ve sbírkách, a to hlavně naroubovaní jedin­
ci, jsou zelenější a mají větší množství vaty než rostliny v přírodě.
Při pěstovaní na vlastních kořenech si udrží nižší tvar a šedomod­
rou barvu pokožky.
Pelecyphora aselliformis Ehrenbg.
Do rodu Pelecyphora se dnes zařazují jen dva druhy. Jsou to
miniaturní kaktusy, které svým výjimečným vzhledem kaktusáře
magicky přitahují. Populace v přírodě byly intenzívním sběrem do
takové míry téměř zlikvidované, že oba druhy patří dnes mezi
nejohroženější kaktusy a jsou přísně chráněné. Obchod s rostlina­
mi z přírody je nelegální.
P. aselliformis má bradavky sekerovitého tvaru, z jejichž hrany
vyrůstají do obou stran hřebenovitě uspořádané krátké bílé trny.
Symetrie trnů na povrchu těla spolu s malými rozměry, průměru
do 5 cm, dělá z této rostliny skutečný šperk. V přírodě je nenápad­
ná, s temenem v úrovni terénu se ztrácí mezi úlomky kamenů.
Prozrazují ji jen výrazné karmínové květy. Roste v mexickém státě
San Luis Potosí.
Pěstování se neobejde bez těžkostí. Roste pomalu, ve sbírkách
se většinou roubuje, ale i tady je potřeba určitá zkušenost, protože
špatně srůstá s podnoží. A tak pěkné a kvetoucí P. aselliformis
jsou vždy pýchou sbírky.
Pelecyphora strobiliformis (Werd.) Frič et Schelle
Druhý druh rodu Pelecyphora je tak jako P. aselliformis minia­
turní rostlina nevšedního vzhledu. Strobiliformis znamená „ve
tvaru šišky". Toto druhové jméno dobře vystihuje zvláštní uspo­
řádání plochých trojúhelníkovitých bradavek, které jsou přitlače­
ny k tělu skutečně jako šupiny šišky. V přírodě je to vzácný
kaktus, roste jen na některých místech na severovýchodě Mexika.
V skalnatém terénu jsou drobná tělíčka této rostliny téměř doko­
nale ukrytá a jen velmi těžko je možno je spatřit. Nevšední vzhled
těla, které má průměr kolem 5 cm, vynikne jen při pohledu zblíz­
ka, vhodně ho doplňují krásné fialové květy. Ve sbírkách se
pěstuje ze semen. Většinou se pro urychlení růstu i kvůli snazšímu
dopěstování v kultuře roubuje. Vyžaduje teplé a světlé skleníkové
umístění po dobu celé vegetace, v zimě chladnější místo a úplné
sucho. Tento druh byl původně zařazený do samostatného rodu
Encephalocarpus. Ve sbírkách se s ním častěji setkáme ještě pod
tímto rodovým jménem.
56
Pediocactus knowltonii L. Benson
Pediokaktusy jsou vzácné a těžko pěstovatelné kaktusy. Dnes se
do tohoto rodu zařazují i zástupci původně samostatných rodů
Navajoa, Pilocanthus a Utahia. Všechno jsou to kaktusy, které
rostou v USA, od státu Washington na severovýchodě až po
Arizonu a Nové Mexiko na jihu. Jsou to klimaticky drsné oblasti
s horkými léty a mrazivou zimou. Pro většinu pediokaktusů je
charakteristický ohniskovitý výskyt v malých populacích tvoře­
ných jen několika desítkami jedinců, přičemž jednotlivé populace
jsou od sebe vzdáleny mnoho kilometrů. Jejich malá tělíčka, po
většinu roku zatažená a ukrytá v kamenité půdě, se dají jen
málokdy spatřit. Podrobnější botanický průzkum proto dodnes
přináší překvapení v podobě nových variet a dokonce i druhů
tohoto rodu. Vzácnosti v přírodě odpovídá i vzácnost ve sbírkách.
Jsou to rostliny, které rozhodně není možno doporučit začáteční­
kům. Velká semena špatně klíčí, semenáčky i větší rostliny jsou
choulostivé. Ani roubování často není zárukou úspěchu, a tak
pediokaktusy zůstanou asi trvale nejnesnadněji pěstitelnými kak­
tusy.
Pediocactus peeblesianus var. fickeiseniae L. Benson
Tato rostlina je známa mezi pěstiteli pod původním rodovým
jménem Navajoa. Původně tři samostatné druhy rodu, N.fickeisenii, maia a peeblesiana se dnes uvádějí jako variety jednoho druhu.
Jsou to miniaturní rostliny s korkovitými trny. Rostou v Arizoně,
jedno z míst výskytu je na severní straně slavného Velkého kaňonu
(Grand Canyon).
I přes svůj atraktivní vzhled jsou tyto kaktusy ve sbírkách
velmi vzácné. Důvodem je náročné pěstování. Velká semena klíčí
neochotně, obvykle je potřeba vystavit je střídání nízké a vysoké
teploty nebo mechanicky narušit osemení, aby vyklíčily. Semenáč­
ky jsou choulostivé, proto se musí hned roubovat. Pravokořenné
rostliny se ve sbírkách téměř nevyskytují. Pro tvorbu květů, které
se objevují brzy na jaře, je nutno vystavit rostliny v zimě teplotám
kolem 0 °C za dostatku světla. Takové chladné přezimování však
většinou nevyhovuje podnožím, a tak je klíčem k úspěšnému
pěstování sladění požadavků roubu a podnože. Pěkné otrnění
a navíc ještě kvetoucí rostliny tohoto druhu jsou vždy pýchou
i vizitkou zkušeného pěstitele.
Thelocactus bicolor (Gal.) Br. et R.
Telokaktusy jsou ve sbírkách oblíbené. Vynikají ozdobnými, často
vícebarevnými trny a mimořádně hezkými, velkými, hedvábně
lesklými květy. K nejkrásnějším zástupcům rodu patří T. bicolor.
Jsou to nízké kulovité až mírně válcovité rostliny s tělem zahale­
ným do vícebarevných trnů. Mají překrásné fialové květy s tmavě
červenou středovou částí. T. bicolor roste na rozsáhlém území od
Texasu až po střed Mexika. Velkému areálu odpovídá i variabilita
druhu. Na severu v Texasu roste žlutě otrněná varieta flavidispinus, v nížině v mexickém Tamaulipasu varieta schwarzii. Tyto
variety se uvádějí i jako samostatné druhy. Zbytek populace je
také proměnlivý tvarem i velikostí těla, ale hlavně charakterem
a zbarvením trnů. Původně se proto rozlišovalo více variet (bolansis, schottii, tricolor).
Tento druh se dobře pěstuje, vyžaduje během vegetace plné
slunce a dostatek vody v pravidelných, ne příliš častých interva­
lech. Roubování je zbytečné.
Thelocactus conothele var. aurantiacus Glass et Foster
Proměnlivý druh Thelocactus conothele patří k dalším vyhledáva­
ným a ve sbírkách často pěstovaným rostlinám. Více známých
variet se odlišuje otrněním, ale i květy, které mohou být purpuro­
vé, bílé, žluté či oranžové. Varietu aurantiacus začátkem 70. let
objevili a popsali američtí botanici Glass a Foster. Má izolovaný
výskyt na jihu státu Nuevo Leon v Mexiku. Charakteristické pro
ni je husté otrnění a žlutá až oranžovožlutá barva květů. Rostliny,
třebaže jsou známy jen krátkou dobu, se už rozšířily do sbírek
a dnes se často pěstují v kulturních podmínkách. V skleníkovém
prostředí rostou dobře, podobně jako ostatní telokaktusy.
Thelocactus conothele var. macdowellii (Rebut ex Quehl) Glass
et Foster
Kulovitá rostlina, hustě zahalená do bílých trnů, na první pohled
jen těžko prozradí svou příslušnost k rodu Thelocactus. Ve starší
literatuře je ještě zařazena do rodu Echinomastus. Dnes se však
o její příslušnosti k teokaktusům nepochybuje. Roste na hranicích
států Nuevo Leon a Coahuila na severovýchodě Mexika, na
skalnatých vápencových stěnách plně vystavených slunci.
Rostliny vypěstované ve sklenících při vhodných kulturních
podmínkách jsou stejně pěkné jako rostliny v přírodě. V létě je
třeba dopřát jim co nejvíc tepla a světla. Pro tvorbu květů, objevu­
jících se v brzkém jaru, rostliny v zimě bezpodmínečně vyžadují
světlé a poměrně chladné umístění ve skleníku.
Turbinicarpus schmiedickeanus var. gracilis Glass et Foster
Turbinikarpusy jsou miniaturní mexické kaktusy. Dospívají už při
průměru těla méně než 1 cm a jen zřídka dorůstají průměru 5 cm.
Mají měkké korkovité trny. Rostou nejčastěji ukryté ve skalních
skulinách. Populace jsou malé, tvořené jen desítkami či stovkami
rostlin. Pro vzácnost v přírodě jsou to dnes všechno zákonem
chráněné druhy. Vzájemná izolace populací způsobuje, že i v ne­
velké vzdálenosti od sebe se mohou vyskytovat odlišné taxony.
Jejich klasifikace je nejednotná. Někteří autoři každou takovou
populaci označují samostatným druhovým jménem. Dnes však
převládá názor, že jde o variety nečetných druhů. Nejednotné jsou
i názory na samostatnost rodu. Někteří botanici ho spojují s rody
Neolloydia případně Gymnocactus.
Taxonomické nejasnosti neubírají turbinikarpusům na oblibě
mezi pěstiteli. Pěstování je poměrně snadné, semena výborně klíčí
a roubované rostliny kvetou často už jako roční semenáčky.
Pěstování pravokořenných rostlin je náročnější a zdlouhavější.
Takto vypěstované turbinikarpusy se však víc podobají rostlinám
v přírodě.
Jihoamerické
kulovité kaktusy
Digitorebutia tarritaensis
Islaya grandiflorus Rauh et Backbg. (maritima)
Jihoamerické kulovité kaktusy
61
Skupinu tvoří asi 25 rodů s 500—700 druhy,
které mají kulovitý, nízce sloupovitý nebo
plochý terčovitý (diskovitý) tvar. Z taxonomického hlediska, podle třídění C. Backebergra, patří do jedné skupiny subtribus
Austrocactinae. Výjimečné postavení mají
rody Melocactus a Discocactus. Rozšíření
rodu Melocactus není omezeno jen na Jižní
Ameriku, více druhů roste i na ostrovech
v Karibské oblasti a některé dokonce na
pobřeží jižní části Mexika. Většina druhů
jihoamerických kulovitých kaktusů má po­
četné zástupce. Rody Gymnocalycium, Lobi­
via, Melocactus, Notocactus a Parodia mají
nejvyšší počet druhů.
Mnohé jihoamerické kaktusy patří mezi
vděčné a oblíbené, a to nejen ve sbírkách,
ale i jako nenáročné pokojové (okenní) rost­
liny. Už po celé generace pěstují milovníci
květin například různé druhy a hybridy ro­
du Echinopsis. Jihoamerické kaktusy vyni­
kají dvěma znaky: otrněním, u mnohých
druhů robustním a různobarevným, a bo­
hatou tvorbou květů sytých barev. Kvetou­
cí rostliny rodů Rebutia, Lobivia, Notocac­
tus a dalších jsou skutečně překrásné. Mno­
hé z těchto rodů jsou častými objekty spe­
cializovaných sbírek. Milovníci jednotli­
vých rodů se sdružují v klubech, které vydá­
vají i vlastní časopisy.
Zatímco klasifikace těchto rostlin na
úrovni rodů, především v Backebergově po­
jetí, je i pro amatéra poměrně jednoduchá,
klasifikace na úrovni druhů je už mnohem
těžší. Je to způsobeno i velkou variabilitou
jednotlivých taxomů v přírodě. To je také
hlavní důvod nejednotnosti při klasifikaci.
Z pěstitelského hlediska je velká variabilita
přitažlivá, a tak se s mnohými zástupci této
skupiny kaktusů můžeme často setkat ve
sbírkách. Pěstování většiny druhů není pří­
liš těžké, rostliny obvykle potřebují méně
intenzivního světla a tepla než severoame­
rické kaktusy. Vyhovují jim dobře větrané
a mírně zastíněné skleníky. V zimě většina
druhů snese nízké teploty, mnohým stačí,
když neklesnou trvale pod 5 °C. Pestré bar­
vy květů ve sbírce správně pěstovaných ji­
hoamerických kulovitých kaktusů upoutají
a okouzlí každého návštěvníka.
62
Acanthocalycium violaceum (Werd.) Backbg.
Acanthocalycium je rod argentinských kaktusů. Rostou zpočátku
kulovitě, později jsou krátce sloupovité. Jsou příbuzné se známý­
mi echinopsisy. Na rozdíl od nich však mají denní květy s krátkou
trubkou. Malá popularita těchto kaktusů ve sbírkách se dá jen
těžko racionálně vysvětlit. Jsou odolné a snadno se pěstují, jsou
pěkně otrněné a navíc mají i krásné květy výjimečných barev.
Mezi ty druhy rodu, které se přece jen někdy ve sbírkách
objeví, patří A. violaceum. Vyhledávané je především pro světle
fialovou barvu květů, ojedinělou v celé čeledi kaktusovitých. Do­
růstá průměru těla kolem 13 cm při výšce 20 cm. Když je umístěno
v světlejší části skleníku, je pěkně otrněné, a tak je ozdobné
i v době, kdy nekvete.
Aylostera fiebrigii var. densiseta Cullm.
Aylostery jsou převážně malé sloupkovité kaktusy tvořící mnohohlavé trsy. Jsou to vysokohorské rostliny z And na jihu Bolívie
a severu Argentiny. Jsou nenáročné a třebaže klimatické podmín­
ky, které mají ve vlasti, se těžko dají v kulturním prostředí napo­
dobit, daří se jim dobře a ochotně kvetou. K jejich úspěšnému
pěstování není nezbytný skleník a je možno je doporučit i méně
zkušeným pěstitelům. Rychle dospívají, kvetoucí rostliny je proto
možno vypěstovat už za několik let. Je předmětem sporů, jde-li
o samostatný rod, často se aylostery zařazují do rodu Rebutia.
Určité rozdíly mezi těmito rody jsou především v květech.
Aylostera fiebrigii pochází z Bolívie, kde roste v nadmořské
výšce až 3 500 m.
Copiapoa humilis (Phil.) Hutch.
Zástupci rodu Copiapoa rostou v mimořádně suché oblasti v blíz­
kosti pobřeží severní a střední Chile. Léta jsou v těchto místech
suchá a horká, sporadické srážky jsou soustředěny do zimního
období.
Jsou to nízké kulovité, případně krátce sloupovité rostliny,
některé rostou jednotlivě, jiné tvoří trsy. Dospělé rostliny vytváře­
jí na temenech krémovou plsť (plstnaté areoly), z níž vyrůstají
žluté květy. Některé tvoří na povrchu pokožky ochrannou vosko­
vou vrstvu, která je příčinou jejich šedomodré barvy. Tyto druhy,
především C. cinerea, se pokládají za nejkrásnější kaktusy vůbec.
V kulturním prostředí se kopiapoám daří dobře, a to i navzdory
tomu, že podmínky, které mají ve vlasti, se nedají napodobit.
Hlavní období růstu je na podzim. V zimě je potřeba je umístit
v suchu a na světle, za teploty do 10 °C. Jinak pokračují v růstu
a důsledkem nedostatku světla se vrchol rostlin začne nepřirozeně
protahovat.
C. humilis patří k druhům s malými rozměry těla. Rostliny
měří jen kolem 5 cm, vytvářejí však velký řepovitý kořen. Rostou
v blízkosti pobřeží v provincii Antofagasta na severu Chile.
Discocactus ferricola Buin. et Bred.
Kaktusářství, podobně jako jiné oblasti lidského života, je příleži­
tostně svědkem módních vln. V minulosti se jich už převalilo
několik: rostliny z Mexika ve sbírkách vystřídaly novinky z Jižní
Ameriky, později znovu získaly oblibu mexické kaktusy. Jedna
z takových vln souvisí s oblibou diskokaktusů a zaplavila sbírky
nedávno, v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let. I po jejím
opadnutí, když se rostliny těchto rodů ze sbírek postupně vytráce­
ly, zůstaly některé druhy jako trvalé zpestření sortimentu pěstova­
ných kaktusů.
Diskokaktusy mají několik zvláštností. Především je to tvorba
cefália, květotvorného útvaru ve vrcholové části rostliny, a z něho
vyrůstající velké bílé noční květy. Další zvláštnost se týká jejich
pěstování. Jsou to rostliny tropické, teplomilné, i v zimě je potřeba
jim zajistit dostatek tepla. Obvykle se pěstují roubované.
D. ferricola je ve sbírkách poměrně častý druh. Pochází z po­
hraničního území Bolívie a Brazílie.
Discocactus horstii Buin. et Bred.
Objev této překrásné rostliny v Mato Grosso v Brazílii v roce 1971
a její proniknutí do sbírek vhodně zapadlo do módy diskokaktusů
v tomto období. Tak se rostlina stala skutečnou senzací. Má
nevšední vzhled. Tmavé, zelenohnědé tělo je rozčleněno úzkými
žebry, na jejichž hranách jako bílé hvězdičky vyrůstají měkké
korkovité trny. Průměr těla je do 6 cm, ale už při poloviční veli­
kosti rostliny dospívají. Vytvoří vatové cefálium a ve vhodných
podmínkách i bílé noční květy.
Pěstování zpočátku působilo problémy i zkušeným pěstitelům.
I dnes jsou rostliny ve sbírkách vzácné a většinou jsou roubované.
Pravokořenné D. horstii se daří úspěšně pěstovat jen když jsou
celoročně umístěny tak, aby měly dostatek tepla, světla a vlhkosti.
Vyžadují výrazně odlišné podmínky než většina ostatních kaktu­
sů, a tak snaha sladit požadavky D. horstii i dalších diskokaktusů
s ostatními rostlinami ve sbírce obvykle končí neúspěchem.
Gymnocalycium andreae (Boed.) Backbg.
Gymnocalycie jsou jedny z nejoblíbenějších kaktusů. Z množství
druhů, známých je asi 100, si vybere i začátečník. Většinou jsou to
nenáročné rostliny, které snesou i některé pěstitelské chyby. V létě
nevyžadují příliš slunce a tepla, proto je možno je pěstovat volně,
bez skleníku, chráněné jen před přílišnými srážkami. V zimě se
zase spokojí s nouzovým umístěním ve tmě a chladu, při teplotách
kolem 10 °C. Zkušenější pěstitele láká různorodost druhů rodu
Gymnocalycium. Liší se otrněním, tvarem těla, barvou pokožky
i květy, které jsou v pestré škále od bílé přes žlutou, zelenou,
růžovou, červenou až po fialovou. Množství druhů naznačuje, že
rod se vyskytuje na velkém území, které zahrnuje části států
Bolívie, Paraguaye, Argentiny, Uruguaye a Brazílie.
G. andreae je malá rostlina z Argentiny. Dorůstá průměru těla
jen 5 cm, kvete počátkem léta.
64
Gymnocalycium horridispinum Frank
Toto krásné gymnocalycium pochází ze severoargentiské provin­
cie Córdoba. Roste v travnatém porostu, kde je částečně chráněno
a stíněno. Ani v kulturním prostředí proto nevyžaduje prudké
slunce. Dorůstá průměru těla kolem 8 cm. Typem otrnění, které je
silné, pevné a namířené do všech stran, připomíná spíše některý
druh rodu Neochilenia nebo Neoporteria. Květy, pokryté ve spod­
ní části velkými šupinami bez areol a trnů (což je charakteristický
znak všech gymnocalycií), však bezpečně napovídají, o zástupce
kterého rodu jde. Barevnost květů, jejich trvanlivost a velikost až
6 cm dělá z této rostliny jednoho z nejkrásnějších představitelů
rodu. Pěstováním se neliší od ostatních gymnokalycií.
Islaya chalaensis n. n. (FR 128)
Jedna z klimaticky nejextrémnějších oblastí Země je poušť u po­
břeží Tichého oceánu na severu Chile a na jihu Peru. V krajině,
kde nikdy neprší a jediným zdrojem vlhkosti je mlha, rostou islaje.
Jsou to téměř jediné rostliny, které zde dokáží přežít v jemném
písku bez humusu.
Jestliže známe podmínky, v nichž islaje rostou, nemůžeme se
divit, že pěstování pravokořenných rostlin ve sbírkách je velmi
nesnadné. Překvapivé je spíš to, že po roubování se projevují jako
nenáročné rostliny. V létě vyžadují dostatek světla a tepla, potom
ochotně kvetou drobnými žlutými kvítky. Na podzim vytvářejí
velké růžové nafouklé plody. Přezimují v chladu, suchu a na
světle. Všechny známé druhy a variety jsou si velmi podobné
a příbuzné, takže dnes převládá názor, že jde zřejmě jen o více
variet jednoho druhu. Podle názoru některých botaniků je ne­
opodstatněná i samostatnost rodu, je třeba ho chápat jako skupi­
nu rodu Neoporteria.
Lobivia famatimensis var. haematantha (Backbg. ex Wessn.)
Backbg.
Lobivie barevností a krásou květů téměř nemají mezi kaktusy
konkurenci. Jsou to otužilé horské rostliny, původem z Bolívie,
Peru a Argentiny. V kulturním prostředí nejsou náročné, a tak je
možno je doporučit i začátečníkům nebo k pěstování bez skleníku,
na okenní parapetní desce. Jestliže přezimují v suchu, chladu
a podle možnosti na světle, pak můžeme na jaře očekávat odměnu
v podobně květů, u starších rostlin často několika najednou.
Většina druhů má tělo malé, kulovité až válcovité. Otrnění
nebývá husté a trny jen zřídka zakrývají celý povrch rostliny.
Jednou z mála hustě otrněných je L. famatimensis. Pochází z ar­
gentinských hor, roste v nadmořské výšce 2 000—3 000 m. V kul­
turním prostředí jsou to často zastoupené a oblíbené rostliny.
Kromě řady variet s květy bílými, žlutými, oranžovými a krvavě
červenými (var. haematantha) se příležitostně pěstují i hybridy
s jinými druhy lobivií.
Lobivia jajoiana var. nigrostoma (Krzgr. et Buin.) Backbg.
Kulovité tělo této lobivie je malé, dorůstá velikosti jen 7 cm.
Rostlina sama nevyniká zvláštní krásou, zelené tělo je řídce poros­
tlé hnědými trhy. To, co rostlinu dělá přitažlivou, jsou mimořádné
květy. Barevná kombinace žlutých až oranžových okvětních lístků
(petaloidů) a tmavě fialového, téměř černého hrdla květu je mezi
kaktusy výjimečná. Navzdory tomu jsou rostliny ve sbírkách stále
poměrně vzácné, a tak tyto podivné květy se nepodaří spatřit
často.
L. jajoiana a její variety pocházejí z hor severní Argentiny.
Pěstováním se neliší od ostatních lobivií.
Lobivia wrightiana Backbg. f. Lau
a Lobivia wrightiana var. winteriana (Ritt.) Rausch
Proměnlivost v rámci jednoho druhu dokumentují snímky dvou
variet Lobivia wrightiana. Na prvním obrázku je forma, jejíž
semena před časem nabízel známý cestovatel a objevitel mnohých
nových druhů kaktusů Alfred B. Lau. Charakteristické jsou pro
ni hezké růžové květy a dlouhé středové trny, vyrůstající z každé
areoly. L. wrightiana var. winteriana na druhém snímku se liší
purpurovou až karmínovou barvou květů i vzezřením těla. To je
drobné, hustě otrněné a středové trny chybějí. Obě rostliny pochá­
zejí z Peru. Na první pohled je jen máloco spojuje. Bez hlubší
znalosti populací v lokalitách a jejich vzájemného vztahu je často
těžké posuzovat příbuznost. Důležité je i detailní botanické zkou­
mání, které v případě těchto dvou rostlin je dokladem jejich blízké
příbuznosti. U většiny kaktusů, a zvlášť jihoamerických rodů, je
známa velká proměnlivost v rámci druhu. Odlišnosti v barvě
květů či charakteru otrnění, které se pěstitelům mohou zdát roz­
hodující, jsou ve skutečnosti často jen znakem přirozené variabili­
ty. Když je taková variabilita patrná v rámci jedné rostlinné
populace, kdy kaktusy rostou blízko sebe a vzájemně se i kříží,
nedá se hovořit o různých varietách nebo dokonce druzích. Toto
nesprávné pojímání však bylo u kaktusů časté a způsobilo záplavu
jmen, která ve skutečnosti s botanickou klasifikací nemají mnoho
společného.
65
66
Matucana oreodoxa Ritt.
Matukany by se dnes měly označovat rodovým jménem Borzicactus. Navzdory tomu, že přeřazení mutakan uskutečnil J. Donald
už na přelomu 60. a 70. let, ve sbírkách se tyto rostliny vedou dál
pod starým rodovým jménem.
Jsou to horské rostliny z Peru. Ve sbírkách nejsou příliš časté,
je to však škoda. Jejich překrásná těla, a zvlášť květy, mohou
znamenat zpestření sbírky. Ani pěstování v kultuře není náročné.
Dají se pěstovat roubované, ale i pravokořenné. Je třeba dbát jen
na to, aby substrát nebyl trvale přemokřený. Daří se jim ve
skleníku, dobře rostou i tehdy, když se v létě umístí volně na
zahradě. Potom tvoří zvlášť pěkné trny a dobře kvetou. Při tako­
vém umístění se musí chránit před déletrvajícími dešti.
Druh M. oreodoxa objevil a popsal známý botanik a cestovatel
Friedrich Ritter, a to pod samostatným rodovým jménem Eomatucana. Jsou to poměrně malé rostliny se silnými trny a až 7 cm
dlouhými květy.
Matucana variabilis Rauh et Backbg.
Další z matukán patří do příbuzenstva M. haynei a také se jí velmi
podobá. Roste ve střední části Peru, severně od hlavního města
Limy. Jsou to hustě otrněné sloupovité kaktusy. Při průměru těl
kolem 8 cm dorůstají výšky 15 cm i více. Ve sbírkách bývá zvykem
vyšší jedince seřezávat, vrchní části se mohou zakořenit nebo
naroubovat. Seříznuté spodní části tvoří odnože a dají se využít
k vegetativnímu množení.
Hezké jsou přibližně 4cm dlouhé karmínové květy tohoto
druhu, které mají zvláštní tvar, jsou souměrné jen podle jedné
roviny, jsou zygomorfické. Nad úroveň okvětních plátků vysoko
vyčnívá laločnatá blizna a kolem ní celý svazek tyčinek.
Mediolobivia aureiflora (Backbg.) Backbg.
Rod Mediolobivia je tak už jméno napovídá, příbuzný rodu Lobi­
via, ale i rodů Rebutia a Aylostera. Jsou to všechno rostliny nejen
podobného vzhledu, ale neliší se ani v nárocích na pěstování. Ty
je řadí mezi jedny z nejméně náročných kaktusů, které je možno
doporučit i méně zkušeným pěstitelům a mnohé se uplatní i ve
skromných podmínkách okenních parapetů.
Mediolobivie jsou drobné rostliny, nacházející se v horách od
Bolívie po severní Argentinu. M. aureiflora patří k nejznámějším
a nejčastěji pěstovaným druhům rodu. Je mimořádně variabilní
a jméno aureiflora — zlatokvětá — odpovídá jen jedné z forem.
Další kvetou oranžově, červeně až fialově. Rausch zařadil tento
druh jen jako varietu druhu Lobivia einsteinii.
Mediolobivia eucaliptana (Backbg.) Krainz
Původ druhových jmen kaktusů, ale i jiných rostlin, je někdy
trochu záhadný. V zásadě se za druhová jména volí označení
v latině nebo řečtině, které nějakým způsobem charakterizuje
daný druh. Příkladem je jméno předcházející mediolobivie —
aureiflora. Jiným zdrojem druhových jmen jsou příjmení lidí,
obvykle těch, kteří se zasloužili o objevení druhu nebo jiných
rostlin v dané oblasti. Příkladem může být Lobivia backebergii,
pojmenovaná po německém botanikovi C. Backebergovi.
M. eucaliptana dostala jméno podle obce Eucaliptos v blízkosti La
Paz v Bolívii. V tomto případě může jméno mýlit, protože vede
k hledání nějaké podobnosti s eukalypty, což jsou australské
stromy. Rausch navíc zjistil, že tyto rostliny se shodují s jiným, už
dříve popsaným druhem a protože neuznává samostatnost rodu
Mediolobivia, uvádí pro tento druh jméno Lobivia steinmannii.
Melocactus sp. Kuba
Melokaktusy jsou výjimečné z více hledisek. Kulovité tělo začne
v dospělosti tvořit cefálium — útvar ve svrchní části, který se
výrazně odlišuje svým průměrem a otrněním. Vlastní tělo melo­
kaktusu po vytvoření cefália už dál nepokračuje v růstu. Roste jen
cefálium, které může na některých starých jedincích být vysoké
desítky centimetrů. Na jeho horní části se tvoří květy a plody.
Výjimečné je i rozšíření melokaktusů. Jako jeden z mála rodů
kaktusů se vyskytují v Severní i Jižní Americe, od Mexika až po
Brazílii. Melokaktusy jsou mezi jihoamerické kulovité kaktusy
zařazeny proto, že většina z mnoha známých druhů pochází z Jižní
Ameriky.
Pěstování melokaktusů se také liší od pěstování většiny ostat­
ních kaktusů. Jsou to tropické teplomilné rostliny, které rostou
v blízkosti pobřeží. Vyžadují proto celoročně dostatek tepla. V zi­
mě nemá klesnout teplota pod 15—20 °C. Mnohé druhy pocházejí
z Kuby, hlavně z její východní části. Klasifikace těchto rostlin
dodnes není uspokojivě dořešena, a tak i hezká rostlina na obráz­
ku je zatím označena jen provizorně.
Melocactus longispinus Buin. et Bred.
Jedny z prvních kaktusů, které se dostaly do Evropy, byly právě
melokaktusy. Už v 16. století se dováželo z Nového světa množ­
ství těchto rostlin. V zahradách a sbírkách však představovaly jen
krátké potěšení pro své majitele. Kultivace melokaktusů v evrop­
ských podmínkách je náročnější než u většiny jiných kaktusů,
proto si rod získal mezi pěstiteli špatnou pověst. Importované
rostliny jsou skutečně těžko přizpůsobivé. Pěstování melokaktusů
v kulturním prostředí se spolehlivě vyřešilo teprve poměrně ne­
dávno, když se začaly více pěstovat rostliny ze semen a docenila
se i teplomilnost těchto rostlin. Velká módní vlna melokaktusů ve
sbírkách v 70. a 80. letech byla podmíněna nejen zvládnutím jejich
pěstování, ale i celou řadou novinek, které byly v té době objeve­
ny. Patří mezi ně i překrásný brazilský druh M. longispinus, po­
psaný roku 1977 autorskou dvojicí Buining a Brederoo. Vyznaču­
je se u melokaktusů neobvykle dlouhými trny, až 12 cm.
67
68
Neochilenia glabrescens (Ritt.) Backbg.
Rod Neochilenia ustanovil německý botanik Backeberg pro skupi­
nu malých kulovitých až mírně válcovitých rostlin z Chile, které
mají doširoka se rozervírající květy. Klasifikace velmi příbuzných
rodů Horridocactus, Neoporteria, Neochilenia, Pyrrhocactus, pří­
padně některých dalších je předmětem diskusí. Dnes většinou
převládá názor, že jde o jediný druh Neoporteria. Mezi pěstiteli je
však stále užíváno spíše starší členění na menší rody, a tak vyobra­
zená rostlina bývá ve sbírkách obvykle pod označením Neochile­
nia glabrescens. Patří do skupiny neochilenií s krátkými přisedlý­
mi trny, označovanými dokonce samostatnými rodovými jmény
Thelocephala nebo Chileorebutia a oblíbenými mezi pěstiteli. Tělo
rostliny má průměr jen kolem 3 cm, zato kořen je velký, řepovitý
a při Přemokření substrátu náchylný k hnilobě. Proto se tato
neochilenia pěstuje často roubovaná.
Neochilenia pulchella (Ritt.) Backbg.
Mohutně otrněná malá rostlina N. pulchella patří do skupiny
neochilenií s hustými, dlouhými trny. Charakteristická je hnědá,
téměř čokoládová barva těla těchto rostlin. Dobře se pěstuje
i pravokořenná, růst semenáčků je však možno urychlit roubová­
ním. Některým pěstitelům se v létě osvědčilo umístění chilských
kaktusů venku.
Potřebují jen chránit před silnými a dlouhotrvajícími dešti.
Uprostřed léta jim vyhovuje určitý odpočinkový čas, při němž se
musí snížit zálivka. Podzimní období růstu je potom mimořádně
intenzívní. Takto pěstované rostliny tvoří kratší trny než při pěs­
tování ve skleníku a více se podobají rostlinám z přírody. V zimě
vyžadují neochilenie chladné a světlé přezimování, jinak pokračují
v růstu a díky nedostatku světla se neúměrně vytahují.
Neoporteria villosa (Monv.) Berg.
Neoporterie, horidokaktusy, pyrhokaktusy a neochilenie jsou vel­
mi příbuzné rody, proto si i pěstitelé budou muset časem zvyknout
na názor botaniků, že jde o jeden rod. Podle pravidel botanického
názvosloví by se měl používat nejstarší z názvů Neoporteria.
V úzkém slova smyslu, tedy bez příslušníků ostatních připomína­
ných rodů, jsou neoporterie kulovité, ve vyšším věku nízce válco­
vité rostliny s hustým otrněním. Charakteristický je pro ně květ
— úzký, trubkovitý, vnější okvětní lístky (sepaloidy) se oblouko­
vitě stáčejí směrem dolů, vnitřní části zůstávají přivřené, přitis­
knuté k sobě. Květy mají různé odstíny červené až fialové. Pěsto­
vání je podobné jako ostatních chilských kaktusů.
U druhu N. villosa kontrastuje fialová až hnědočerná barva
těla se světlejšími areolami s trny. Když se ještě otevřou hezké
červenofialové květy, může být pokládán za skutečně atraktivně
vyhlížející druh.
Neoporteria gerocephala Y. Ito
Ze skupiny chilských kaktusů vyniká mimořádným vzhledem
okruh blízce příbuzných druhů N. gerocephala, N. nidus a N. multicolor. Vyznačují se neobyčejně hustými trny, které zahalují celý
povrch rostliny. Bílá až žlutavá barva trnů na temeni směrem
k bázi postupně tmavne, až se stává téměř černou. Nádherné jsou
i květy — úzké, trubkovité, se zvláštním barevným přechodem od
hnědé a žluté ve spodní části přes bílou až po červenofialovou
směrem k vrcholu. Na výstavách kaktusů a ve sbírkách specialistů
si tato rostlina pokaždé získává obdiv. Těm, kteří se ji pokusí sami
vypěstovat je možno doporučit roubování, které ochrání mladé
choulostivé semenáčky. Větší rostliny jsou sloupovité, dají se
časem seříznout a vrchní část snadno zakoření. Důkazem správné­
ho pěstování kaktusů jsou vždy květy. U N. gerocephala je možno
je čekat od časného jara do začátku léta.
Notocactus arnostianus Lisal et Kolarik
V čeledi kaktusovitých je několik rodů, které odborníkům na
taxonomii neustále přinášejí nové problémy. Jsou to většinou
rody s velkým počtem druhů s neustálenými morfologickými
znaky. Často jsou známy formy nebo variety tvořící spojovací
články mezi dvěma nebo větším počtem příbuzných druhů. Orien­
tovat se v takovéto spleti rostlin není jednoduché. Z jihoameric­
kých rodů se to týká především rodů Melocactus, Parodia a Noto­
cactus. Situaci komplikují stále nové objevy v terénu, který i na­
vzdory intenzivnímu výzkumu ještě ani zdaleka nevydal všechno.
N. arnostianus je také jedna z rostlin, kolem níž je mnoho nejas­
ností. Koncem 60. let se objevily importované rostliny, pojmeno­
vané N. eremiticus a N. elegans HU 338. Pod tímto sběrným číslem
se dovážely, jak se později ukázalo, tři podobné, ale různé rostli­
ny. Všechny pocházejí ze stejné oblasti brazilského státu Rio
Grande do Sul. Jsou to N. arnostianus, N. ritterianus a rostliny
označované jako N. curvispinus. Jak je vidět na fotografii, pro
rostliny jsou typické velké žluté květy široké až 7,5 cm, tak velký
je i maximální průměr těla.
Notocactus haselbergii (Hge.) Berg.
K notokaktusům se dnes zařazují i některé původně samostatné
rody. Patří k nim i rod Brasilicactus. Několik málo druhů, které
se zařazují mezi brazilkaktusy, můžeme už na první pohled snad­
no rozlišit od ostatních podle měkkého těla, pokrytého četnými
drobnými štětinovitými trny. Jsou to kulovité až válcovité rostliny
s drobnými areolami. Rostlina na fotografii — N. haselbergii
— je z celé skupiny nejkrásnější. Tělo má zahalené do drobných
bílých trnů. Ozdobou tohoto kaktusu jsou červené květy. U zdra­
vých a správně pěstovaných rostlin jich bývá vždy větší počet.
Vyrůstají na temeni z nejmladších areol. Otevřené jsou několik
dní. N. haselbergii pochází z jižní Brazílie, a proto je to teplomilná
rostlina. V létě má ráda teplé a vlhké stanoviště, v zimním období
nesnáší pokles teploty pod 10 °C. Pravokořenné exempláře vyža­
dují lehký, propustný substrát. Roubované rostliny dorůstají vět­
ších rozměrů a kvetou i větším počtem květů.
Notocactus herteri Werd.
Notocactus herteri patří rozměry k větším notokaktusům. Staré
exempláře bývají široké až 20 cm. U tohoto druhu je povrch
pokožky zbarvený do žlutozelena. Temeno rostlin pokrývá bílá
vata, jejíž výskyt však není u všech rostlin konstantní. Otrnění
není výrazné, nejdelší trny bývají jen 2 cm dlouhé. N. herteri si
získal popularitu především díky svému purpurovému květu. Po­
stupně s věkem rostliny stoupá počet květů. U starších jedinců se
může najednou objevit 10 až 20 květů, které i po několik dní úplně
zakrývají temeno. Podobně jako všechny ostatní červeně kvetoucí
notokaktusy, i N. herteri znamená obohacení každé sbírky. V pří­
rodě roste vždy částečně zastíněný okolní vegetací, především
keři. Ani ve sbírkách by v horkých letních dnech neměl být
vystaven přímému slunci.
Notocactus magnificus (Ritt.) Krainz ex N. P. Taylor
Bývalý samostatný rod Eriocactus obsahoval několik málo druhů
kulovitého nebo sloupovitého tvaru. Všechny mají rovná žebra,
jemné otrnění a především nádherné, doširoka rozevřené žluté
květy. Na rozdíl od notokaktusů jsou blizny v květech vždy žluté.
Tyto rostliny už na první pohled tvoří ucelenou skupinu. Mezi
pěstiteli jsou eriokaktusy velmi oblíbené. Je to pochopitelné —
stačí se zadívat na fotografii N. magnificus. Jak už druhové jméno
magnificus napovídá, je to nádherná rostlina. V období kvetení je
skutečným šperkem v každé sbírce. Překrásné hedvábně lesklé
květy zdobí tento kaktus několik dní. I když je to v širším pojetí
notokaktus, ve sbírkách se s ním můžeme setkat téměř výhradně
pod původním rodovým jménem Eriocactus. Je to kulovitá rostli­
na, ve vyšším věku se mírně prodlužuje. Podobně jako jiné erio­
kaktusy naklání temeno na stranu, odkud přichází nejvíc světla
(odvrácená strana roste rychleji). Protože pochází z jižní Brazílie,
nesnáší v zimě pokles teploty pod 10°C. V létě má ráda teplo,
polostín a pravidelnou zálivku. Bez problémů se pěstuje na vlast­
ních kořenech.
Notocactus ottonis var. vencluianus Schütz
Notocactus ottonis a jeho variety jsou zásadně žlutě kvetoucí
rostliny. Výjimkou je rostlina popsaná r. 1965 jako var. vencluia­
nus. Původ tohoto kaktusu není přesně znám. Rostliny sbíral ve
30. letech našeho století H. Blossfeld, místo sběru si však nezapa­
matoval. Varieta vencluianus má ze všech červeně kvetoucích
notokaktusů pravděpodobně nejkrásnější květy, protože jen ona
má červené i tyčinky. Tento kaktus patří k vyhledávaným zvlášt­
nostem a pěkná kvetoucí rostlina je pýchou každého pěstitele.
Podobně jako ostatní variety N. ottonis, i tato varieta je svými
rozměry malá rostlina. Jen zřídka dorůstá průměru 10 cm. Na
první pohled se od ostatních otonisů výrazně neliší. Po pěstitelské
stránce to je nenáročný kaktus, jen v zimě nesnáší výraznější
pokles teploty. Po dobu vegetace potřebuje hodně tepla, pravidel­
nou zálivku a spíš polostín než dlouhodobé vystavení plnému
slunci.
Notocactus uebelmannianus Buin.
Červeně kvetoucí rostliny jsou v rodě Notocactus vzácné, a proto
přitahují pozornost pěstitelů. Vzhledem k tomu, že z přírody jsou
známy téměř identické rostliny kvetoucí žlutě, je možno vznik
červené barvy květu pokládat za následek mutace. Takovou dvoji­
cí je i červeně kvetoucí N. uebelmannianus a žlutě kvetoucí
N. crassigibbus. Obě rostliny se vyskytují v jižní Brazílii, v teplých
a suchých oblastech porostlých listnatými lesy. Zajímavé jsou
údaje o výskytu žlutě kvetoucích exemplářů, označovaných forma
flaviflorus Buin., společně s typickými červeně kvetoucími rostli­
nami. N. uebelmannianus patří k větším notokaktusům. Dospělé
exempláře bývají až kolem 17 cm široké při výšce do 12 cm. Jsou
to tedy zploštělé kulovité kaktusy. Ozdobou rostliny jsou nej­
mladší areoly, zakryté bílou vatou. Pěstitelsky to není náročná
rostlina. V horkých dnes je ji třeba chránit před přímým slunečním
světlem. V době růstu může být častěji zalévána. V zimním období
nesnáší pokles teploty pod 8°C.
Oroya peruviana (K. Sch.) Br. et R.
Mezi skvosty jihoamerické sukulentní flóry lze s čistým svědomím
zařadit nádherné rostliny rodu Oroya. Mají natolik typický vzhled
a květy, že je snadno pozná i méně zkušený pěstitel. Oroje jsou
kulovité rostliny s plochými žebry a charakteristicky prodlouže­
nou areolou. Tyto vysokohorské rostliny se vyskytují v peruán­
ských Andách ve výšce kolem 3 500m. V období květu jsou
ozdobou každé sbírky. Poupata se objevují na temeni ve velkém
počtu, jak je to vidět u rostliny na snímku. Květy sice nejsou velké,
ale mají zářivé, jasné barvy. Nejběžnějším druhem ve sbírkách je
O. peruviana. Aby se pěstitel mohl potěšit bohatě kvetoucími
rostlinami tohoto druhu, musí jim v době vegetace dopřát hodně
slunce a čerstvého vzduchu. V zimním období dobře snášejí chlad
a vyžadují suchý substrát. V příznivých podmínkách rostou vý­
borně na vlastních kořenech a zachovávají si svůj typický kulovitý
tvar. Starším rostlinám časem korkovatí pokožka v dolní části
těla. Tento proces sice z estetického hlediska není vítaný, ale je to
normální projev stárnutí rostliny.
Parodia nivosa Frič ex Backbg.
Parodie známe většinou jako elegantní rostliny s jemným a hus­
tým otrněním. Jsou to určitě jedny z nejkrásnějších jihoameric­
kých kaktusů. Většina druhů má kulovitý nebo mírně sloupovitý
tvar. Rozměrem těla patří spíš k menším kaktusům, a tak si
pěknou kolekci rostlin může udělat i pěstitel s omezenými prosto­
rovými možnostmi. Skutečnou ozdobou tohoto rodu jsou květy.
Vydrží otevřené často i několik dní. Barvou často kontrastují
s trny. Takovou rostlinou je i vyobrazená P. nivosa. Má nádherné
sněhobílé trny. Je jedna z mála nepříliš variabilních parodií. Bez­
pečně se dá rozpoznat podle typických trnů a poměrně malých,
karmínově červených květů. Ty se otevírají v letních měsících.
P. nivosa je jedním z objevů českého cestovatele A. V. Friče, který
ji roku 1928 našel v argentinské provincii Salta. Roste tam v těsné
blízkosti příbuzného druhu P. faustiana. Při pěstování P. nivosa je
třeba opatrně zalévat. Kořeny jsou totiž nejcitlivějším místem
tohoto kaktusu. Jestliže je jednou ztratí, jen velmi neochotně
znovu zakořeňuje. I s přesazováním je lépe počkat, až je to nezbyt­
né vzhledem k rozměrům rostliny.
71
72
Parodia procera Ritt.
Na rozdíl od typických, nejčastěji pěstovaných parodií s jemným
otrněním je známa i skupina druhů s méně početnými, ale silnější­
mi trny. Některé mohou být i háčkovité. K této skupině parodií
se zařazuje i P. procera. Je to mimořádně variabilní rostlina. Starší
exempláře jsou sloupovité, výjimečně až 50 cm vysoké. Podle
pozorování z nalezišť v Bolívii se v přírodě vyskytuje v rozličných
formách na jednom místě současně. Rozdíly jsou především
v počtu žeber a trnů, které mají často různý tvar a velikost.
Neakceptování této variability je příčinou vícenásobného popiso­
vání rostlin pod různými druhovými jmény. P. procera je kaktus,
jehož žluté květy se otevírají už brzy na jaře. Na rozdíl od většiny
ostatních parodií se květy objevují víckrát během sezóny, někdy
dokonce i v zimním období. Bývají otevřené několik dní.
Parodia subterranea Ritt.
V rodě Parodia, stejně jako u některých jiných rodů, není jednotný
tvar a velikost semen. Mnohé, často svým vzhledem atraktivní
druhy mají mimořádně drobná semena. Pro nezkušeného pěstitele
je často těžké z takových semen vypěstovat dospělou rostlinu.
Jinou skupinou v rámci rodu jsou druhy s velkými semeny. Tyto
rostliny jsou ve sbírkách poměrně dobře zastoupeny. K nim patří
i P. subterranea. Je to vzrůstem malá rostlinka, dospělé exempláře
nebývají širší než 3—6 cm. To platí samozřejmě pro pravokořenné
rostliny. Zploštělé tělo se podle pozorování z přírody zatahuje
v období sucha pod úroveň terénu. Tato vlastnost dala rostlině
i druhové jméno subterranea — podzemní. Ozdobou tohoto kak­
tusu jsou areoly pokryté bílou vlnou. Vyrůstají z nich černé, často
háčkovité, středové trny. Purpurové květy mají charakteristickou
vůni. P. subterranea vyžaduje v letních měsících pravidelnou záliv­
ku a částečně zastíněné stanoviště. Ve sbírkách se pod tímto
druhem někdy skrývají hybridy s druhy P. otuyensis a P. yamparaezi, s nimiž se snadno kříží.
Rebutia chrysacantha Backbg.
Rebucie jsou jistě kaktusy patřící mezi nejpopulárnější z celé
čeledi kaktusovitých. Díky svým malým nárokům jsou mezi kaktusáři — zvlášť začátečníky — velmi oblíbené. Malé rozměry těla
a pěkné květy spolu s minimálními požadavky na péči je předurču­
jí i k pěstování na oknech bytů nebo v jiných, nikoli optimálních
prostorách. Pěstitelé si mají skutečně z čeho vybírat, vždyť už bylo
popsáno několik desítek druhů a variet. Jsou to rostliny s měkkým
tělem zploštělého, kulovitého a ve vyšším věku i válcovitého
tvaru. Nejkrásnější jsou na jaře, kdy z nejstarších areol na bocích
jim vyrůstají květy často v celých věncích vinoucích se kolem těla.
Vyobrazená R. chrysacantha je má žlutočervené. Trny této rebucie
jsou zlatožluté, dlouhé víc než 1 cm, což se u rebucií často nevy­
skytuje. V dospělosti vytváří vícehlavé trsy. Tak jako většina
rebucií, i tento druh roste v severní Argentině v nadmořské výšce
kolem 2 500m. Některé druhy je možno nalézt i v přilehlé části
Bolívie. Při pěstování je potřeba dávat pozor na škůdce, přede­
vším roztoče, kteří dokáží měkké tělo rebucie s tenkou pokožkou
za několik dní úplně zničit. Nejlepší prevencí je pravidelný postřik
insekticidy.
Rebutia senilis var. kesselringiana Bewg.
R. senilis je nejznámější a nejčastěji pěstovaný druh tohoto popu­
lárního rodu. Mají ho v oblibě především začátečníci pro bohaté
květy, a to i při minimální péči. Podobně jako většina druhů rodu,
i R. senilis má Samosprašné květy. Jsou to květy, u nichž se semena
vytvoří i po opylení vlastním pylem. Barva květů u typové rostliny
je červená, u variety stuemeri oranžová a u vyobrazené variety
kesselringiana žlutá. Aby rebucie kvetly každý rok větším počtem
květů potřebují hodně slunečního světla, pravidelnou zálivku
v době vegetace a čerstvý vzduch v letních měsících. V období
růstového klidu v zimě vyžadují zcela suchý substrát a teploty
kolem 10 °C. Sucho a chlad jsou pro přezimování rebucií nutné.
Při vyšší teplotě a současně nedostatku světla dochází k deformaci
těla, takže místo zploštělých kulovitých rostlin je možné „získat"
protáhlé, sloupovité exempláře. Taková změna tvaru je dočasná
a rostlina začne znovu růst normálně po přemístění do vhodných
podmínek. Deformovaná část však natrvalo zůstává jako připo­
mínka nepozornosti.
Sulcorebutia rauschii Frank
Jak už název rodu napovídá, jsou sulkorebucie příbuzné rostlinám
rodu Rebutia. Podobně jako známé a oblíbené rebucie rostou
v Bolívii. Na rozdíl od nich mají řepovité kořeny a areoly prodlou­
žené v podobě rýhy. To, co je s rebuciemi spojuje, jsou květy
vyrůstající na boku těla rostliny z nejstarších areol. U sulkorebucií
je však škála barev podstatně pestřejší. To je asi hlavní důvod,
proč jsou rostliny tohoto rodu mezi pěstiteli oblíbené. V posled­
ních deseti letech udělaly doslova invazi do sbírek kaktusářů.
V přírodě se objevují stále nové druhy a variety. Hornaté oblasti
východní Bolívie, kde rostou, ještě nevydaly všechna svá tajem­
ství, a tak je možno i nadále předpokládat rostoucí oblíbenost
tohoto rodu. Nezanedbatelnou výhodou pro kaktusáře jsou i ma­
lé rozměry rostlin, které často kvetou už při průměru kolem 1 cm.
Takovou bohatě kvetoucí miniaturou je i S. rauschii. Pro roubo­
vané rostliny je typické velké množství květů. Pravokořenné sul­
korebucie se vzhledem k řepovitým kořenům zalévají i v období
vegetace jen občas. Kvetou menším počtem květů, ale ve srovnání
s roubovanými rostlinami si zachovávají svůj přirozený vzhled.
Weingartia knizei Brandt
Zobrazená rostlina patří k sběratelsky oblíbenému jihoamerické­
mu rodu Weingartia. Zařazují se do něho kulovité až válcovité
kaktusy z východní části Bolívie a severu Argentiny z blízkosti
chilských hranic. Už na první pohled je nápadná podobnost
některých druhů s rostlinami rodu Sulcorebutia. Ozdobou rostlin
jsou květy, objevující se ve větším množství. Někdy vyrůstá víc
květů najednou z jedné areoly. Rostliny v období vegetace mají
rády teplé, ale vzdušné místo a pravidelnou zálivku. Jestliže chce
pěstitel dopěstovat rostliny ze semen, musí zvlhčovat substrát,
v němž rostou semenáčky, i v období vegetačního klidu. W. knizei
patří k novějším objevům z bolívijského departementu Cochabamba. Není to velká rostlina, dorůstá jen výšky kolem 9 cm. S jejím
pěstováním není zatím příliš zkušeností. Podobně jako jiné druhy
tohoto rodu nesnáší v zimním období pokles teplot pod 8°C.
Správně pěstovaná rostlina se každoročně odvděčí svými typický­
mi žlutými květy.
73
Cereusy
Eriocereus jusbertii (Reb.) Ricc.
Echinocereus stramineus (Eng.) Rümpl.
Akersia roseiflora Buin.
Echinocereus pentalophus (DC.) Lem.
Cereusy
77
Do této skupiny patří druhy velmi rozdílných tvarů a velikostí těla. Od mnohametrových stromovitých rostlin, které jsou ve
své vlasti dominantou krajiny, přes poléhavé a plazivé druhy až po miniaturní, sotva
několikacentimetrové rostlinky. Ve sbírkách amatérů, stísněných většinou v malých
sklenících, se uplatní především drobnější
druhy. Proto k nejoblíbenějším z této skupíny patří rod Echinocereus. U tohoto rodu je
přitažlivá i mimořádná krása květů. Z ostatních cereusů se pěstují hlavně druhy, které jsou výjimečné svým otrněním. Často je
proto možno se setkat s druhy, jejichž těla
jsou zahalena do ozdobných dlouhých trnů,
trichomů, či vlasů nebo „vaty". Jsou to
především zástupci mexického rodu cefalocereus, pilosocereusy, které rostou na obou
amerických subkontinentech, nebo nádherné jihoamerické oreocereusy, kleistokaktusy a espostoy. Vzhled sbírky vhodně doplní
vyšší sloupovité rostliny s různým charakterem otrnění, proto jestliže je dostatek místa,
nemělo by se zapomenout ani na cereusy,
Skutečnou ozdobou jsou pěkně rostoucí trichocereusy, haageocereusy, ale i rostliny
z rodů Stetsonia, Myrtillocactus, Azureoce-
reus a mnohé další rody a druhy z různých
častí Ameriky.
Některé z cereusů se pro svou odolnost
a snadné pěstování staly už dávno oblíbenými okenními rostlinami. Je to například
Aporocactus flagelliformis, druh s tenkými
stonky a krásnými červenými květy. Oblíbené jsou i druhy rodu Selenicereus, jejichž
dlouhé tenké stonky sice nevynikají krásou,
obrovské noční květy jsou však v celé říši
kaktusů výjimečné.
Podmínky pro pěstování tak velké skupiny rostlin, pocházejících z klimaticky velmi
odlišných oblastí, se dají těžko charakterizovat. Některé jsou světlomilné a teplomilné, jiným se nejlépe daří ve stínu a vlhku,
další vyžadují nižší teploty. Kdo se jim chce
blíže věnovat, musí si vyhledat v literatuře
jaké podmínky jednotlivé druhy potřebují,
Rostliny dorůstající větších rozměrů se dobře pěstují, jestliže jsou ve skleníku vysazeny
volně do půdy, kde mají dostatek prostoru
pro doširoka se rozrůstající kořeny. Potom
rostou velmi rychle. Cereusy jsou ve sbírkách časté i v další podobě — mnohé druhy
se používají jako podnože při roubování,
Arrojadoa rhodantha (Gurke) Br. et R.
Většina cereusů pro své velké rozměry těla není příliš vhodná do
malých sbírek kaktusů. Rod Arrojadoa je však jednou z výjimek.
Jsou to tenké šlahounovité rostliny, které vynikají zvláštními
květy, tvořícími se na vrcholu stonku už po dvou až čtyřech letech
od vyklíčení. Rostliny pocházejí z jižních oblastí Brazílie, vyžadují
proto teplo nejen v období vegetace, ale i při přezimování. Rod
zahrnuje víc druhů a neustále se objevují popisy nových. A. rho­
dantha je robustnější než většina ostatních druhů, stonky má
2—5 cm silné. Její pěstovaní je poměrně snadné, jednodušší však
je rostliny naroubovat. Znakem květuschopnosti všech druhů
cereusů je vytvoření malého cefália na konci stonku. Je to vatovitý
útvar obklopený věnečkem delších trnů. Po odkvětu se v dalším
období růstu vytvoří nový výhonek a stonek pokračuje v růstu.
Výjimečný vzhled kvetoucích rostlin zpestří sbírku kaktusů, proto
je možno je doporučit, a to i k pěstování na okenních parapetních
deskách.
Carnegiea gigantea (Eng.) Br. et R.
Saguara, jak se tyto rostliny ve své vlasti označují, jsou známé
spíše z westernů než ze sbírek. V přírodě to jsou skutečně majestát­
ní stromovité Cereusy, dorůstající výšky víc než 12 m. Typickým
způsobem se rozvětvují přibližně ve střední části hlavních kmenů.
Zpočátku rostou velmi pomalu. Rostliny v přírodě ve věku 10 let
bývají velké jen 1,5 až 2 cm, při metrové výšce se však jejich věk
odhaduje na 20 až 50 let. Rozvětvovat se začnou až když dosáh­
nou výšky 5 až 7 metrů, tehdy začínají zpravidla kvést. Vyspělí
gigantičtí jedinci bývají 200 až 300 let staří a mohou vážit 6 až
7 tun. Rozkvétají v květnu, krémové, víc než 10 cm dlouhé květy
se otevírají v noci a zůstávají otevřené ještě po část následujícího
dne. Opylují je netopýři. Plody, které jsou jedlé, dozrávají v čer­
vnu.
Saguara se vyskytují na rozsáhlém území Sonorské pouště na
jihu USA v Arizoně a Kalifornii a v přilehlé části mexického státu
Sonora. Ve sbírkách se rostliny C. gigantea vyskytují jen zřídka.
Semenáčky rostou pomalu a vzhledově nejsou příliš lákavé ani
výjimečné.
Cephalocereus senilis (Haw.) Pfeff.
Populární „stařečky" znají nejen kaktusáři, ale jsou to rostliny
známé i široké veřejnosti. Tělo je zahaleno do dlouhých, bílých
trnů, podobných vlasům. Tento charakter otrnění mají už malé
rostlinky. Semena klíčí dobře a semenáčky zpočátku rostou rych­
le, proto jsou tyto rostliny oblíbené a patří k běžnému zahradnic­
kému sortimentu. Ve sbírkách jsou však větší, pěkně rostlí jedinci
vzácní. Cefalocereusy jsou citlivé na Přemokření substrátu a vadí
jim také příliš chladné přezimování. V létě potřebují co nejvíc
slunce a tepla, aby z nich časem nevyrostli nepřirozeně tencí,
dlouzí a málo vzhlední jedinci.
Skutečnou krásu Cephalocereus senilis je však možno ocenit
jen v přírodě, na místech jejich přirozeného výskytu. Jsou to údolí
v středomexickém státě Hidalgo. Rostliny tvoří mohutné sloupy,
často vyrůstající v celých skupinách. Jsou vysoké 8—10 m, jen
zřídka vyšší. Dospělé rostliny tvoří na boku stonku cefálium,
květotvorný útvar, hustě porostlý a chráněný vatou.
Echinocereus reichenbachii (Tersch.) Hge. jr.
Celý rod Echinocereus je mezi pěstiteli velmi oblíbený. Předurčuje
ho k tomu více vlastností: větší počet tvarově různorodých druhů,
jejich variabilita, odlišnosti v nárocích na pěstování v kulturním
prostředí — od snadno pěstitelných po choulostivé druhy, na
nichž si i zkušení pěstitelé mohou prověřit své schopnosti. V ne­
poslední řadě jsou to fascinující květy, u většiny echinocereusů
velké, v zářivých barvách. Největší oblibě se už dlouhý čas těší tzv.
pektinátní echinocereusy, které mají přisedlé, hřebenovitě (pecti­
natus) uspořádané trny v areolách. Z nich je ve sbírkách nejrozší­
řenější E. reichenbachii. Pěstuje se z této skupiny nejlépe a poměr­
ně ochotně na jaře kvete.
Rostlina na obrázku kvetla koncem března v blízkosti města
Saltillo ve státě Coahuila v severním Mexiku. Tam se překrývají
areály rozšíření E. reichenbachii a E. pectinatus, některé rostliny se
jen těžko dají přiřadit k jednomu z těchto druhů. Setkání s těmito
kaktusy v době květu, ať už v přírodě nebo ve sbírce, je nezapome­
nutelné.
Echinocereus viridiflorus var. davisii (A. D. Houghton) Marsh.
E. viridiflorus je trpasličí druh, který z celého rodu pronikl nejdál
na sever. Je rozšířený od Jižní Dakoty přes Colorado a Nové
Mexiko až po Texas. V přírodě je v zimě vystavený velmi nízkým
teplotám a tak se ho více či méně úspěšně daří pěstovat jako jeden
z tzv. zimovzdorných kaktusů ve střední Evropě i volně, na dobře
drenážovaných skalkách. Trpí tu spíš nadměrnou vlhkostí než
chladem, proto jestliže se pěstuje v nevytápěných sklenících nebo
na verandách, vede se mu dobře a pravidelně kvete žlutozelenými
květy. Varieta davisii je mezi pěstiteli velmi ceněna. V přírodě mají
dospělí jedinci délku jen 2 cm při průměru těla kolem 1 cm a jsou
nejmenšími zástupci celého rodu. Ve sbírkách se jejich exempláře
nejčastěji pěstují roubované.
Marginatocereus marginatus (DC.) Backbg.
Geometrická pravidelnost tohoto cereusu ho zařazuje mezi oblí­
bené rostliny. Oblíbený je nejen ve sbírkách, ale i ve své vlasti, kde
se organo využívá při výsadbě účelných a současně dekorativních
živých plotů ohrazujících pozemky. V přírodě roste na velkém
území ve středním Mexiku, od Hidalga a Querétara po Oaxaku,
Guerrero a Michoacan. Zpočátku vyrůstá jako vzpřímený sloup,
ve vyšším věku se rozvětvuje a tvoří velké stromovité útvary.
Charakteristická jsou rovná svislá žebra v počtu 4 až 7, hustě
porostlá areolami, takže na hraně žeber trny tvoří téměř souvislé
hřebeny. Plody jsou jedlé a využívá se i tekutina připravená ze
stonků — slouží jako barvivo na vlasy. Samostatnost rodu Margina­
tocereus většina botaniků dnes neuznává a zařazuje ho do rodu
Stenocereus.
79
Myrtillocactus geometrizans (Mart.) Cons.
Tento vzhledově zajímavý Cereus s namodralou barvou pokožky
bývá ve sbírkách často zastoupený. Pro tvarové a barevné zpestře­
ní sbírek pěstují menší rostliny i amatéři, častí jsou též větší jedinci
ve sklenících botanických zahrad. Myrtillocactus je i jednou z běž­
ných podnoží. Používá se především na roubování pigmentových
mutací, například červené formy Gymnocalycium mihanovichii.
V přírodě je M. geometrizans rozšířený na velkém území v cen­
tru Mexika. Místy se vyskytují celé lesy těchto cereusů. Rostou
stromovitě, z krátkého kmene se tvoří široká koruna o průměru
kolem 5 m. Kvete nenápadnými, malými žlutými kvítky. Zvlášt­
ností je, že z jedné areoly se tvoří více květů. V Mexiku jsou
oblíbeny plody myrtilokaktusů, asi centimetrové tmavé bobule.
Chutí i vzhledem připomínají borůvky. Prodávají se na trzích pod
jménem garambuUo. Připravují se z nich marmelády a nealkoho­
lické nápoje.
Neobuxbaumia polylopha (DC) Backbg.
Mohutné stromovité neobuxbaumie dorůstají výšky 15m. Vy­
skytují se ve střední části Mexika. N. polylopha je rozšířena na více
místech státu Hidalgo, Querétaro, Guanajuato a San Luis Potosí.
Má silné stonky o průměru nad 40 cm. Roste jednotlivě, nerozvětvuje se a vytváří ozdobné, zdaleka viditelné sloupy. Pro tento rod
jsou typická velmi početná žebra. N. polylopha jich může mít i víc
než 35. Hezké, jemné, až 3 cm dlouhé trny jsou na mladých částech
rostlin zlatožluté, později se jejich barva mění v šedou. Zvonkovité
květy dlouhé 5 až 8 cm jsou tmavočervené.
Z dalších druhů je známa především N. tetetzo, která tvoří
porosty ve státech Puebla a Oaxaca. Plody N. tetetzo jsou jedlé
a prodávají se na místních trzích.
V amatérských sbírkách se se zástupci rodu Neobuxaumia
nesetkáme často, spíš se pěstují ve velkých sklenících botanických
zahrad, kde mají dostatek prostoru, aby se z nich mohly vyvinout
vzhledné trnité sloupy.
Pachycereus pringlei (Wats.) Br. et R.
Tento gigantický cereus se vyskytuje v téměř všech suchých oblas­
tech poloostrova Baja California a také v pobřežní části Sonory.
Majestátní rostliny dorůstají výšky kolem 15 m. Z kmene, který
má někdy průměr až 1 m, vyrůstá koruna tvořená silnými větvemi.
V Mexiku se tato rostlina lidově nazývá cardon. V suchých oblas­
tech, kde roste, je často jediným zdrojem stavebního dřeva. Jako
potrava se už od dob starých indiánských kultur využívají také
jeho velká černá semena.
Suché oblasti Baja California jsou pro svou zvláštní vegetaci
rájem všech milovníků sukulentních rostlin. Mnohé stromovité
a keřovité druhy cereusů, doplněné nádherně otrněnými ferokak­
tusy a bizardními tvary jiných sukulentních rostlin, přetvářejí
některé oblasti na skutečné přírodní botanické zahrady.
Pilosocereus palmeri (Rose) Byl. et Rowl.
Pilosocereusy jsou rozšířeny v Severní a Jižní Americe, většina
druhů roste v tropických oblastech. Jsou to nízké až středně
vysoké Cereusy, většinou dorůstající výšky 1—6 m. Charakteristic­
ké pro ně je vytváření množství vatových chlupů z květutvorných
areol. Není to však pravé cefálium, jaké se tvoří u některých jiných
rodů. Jsou to velmi atraktivní rostliny, ve sbírkách jsou však
kupodivu jen málo zastoupené.
Za jeden z nejvýhodnějších druhů k pěstování je možno pova­
žovat P. palmeri. Roste ve východní části Mexika, v nížině při
pobřeží Mexického zálivu. Je to teplá oblast, ani v zimě teplota
neklesá pod 10 °C. Přezimuje proto při 12—15°C, krátkodobý
pokles teploty však rostliny snášejí dobře. Daří se vypěstovat je
i jako pravokořenné, roubování však urychlí růst semenáčků.
Větší rostliny je možno seříznout a odřezky nechat zakořenit.
Kvete pěknými růžovými květy už při dosažení výšky asi 1 m.
Ritterocereus queretaroensis (Web.) Backbg.
Do početné skupiny velkých svícnovitých cereusů patří i R. quere­
taroensis. Tento typ rostlin je vždy dominantou krajiny. Tam
nejlépe vynikne jejich krása. Zobrazená rostlina je z mexického
státu Querétaro. Druh však roste na velkém území středního
Mexika až po pobřeží Tichého oceánu ve státech Jalisco a Michoacan. Opodstatněnost samostatnosti rodu Ritterocereus je před­
mětem diskusí, proto se v literatuře můžeme setkat s těmito rostli­
nami i pod rodovým jménem Pachycereus, Lemaireocereus nebo
Stenocereus.
V Mexiku je tento druh, podobně jako mnohé další Cereusy,
populární především díky chutným plodům označovaným jmé­
nem pitaya. Jsou šťavnaté, načervenalé, a když dozrají, opadají
z nich trny. Jako ovoce jsou velmi ceněny.
Stetsonia coryne (Salm-Dyck) Br. et R.
V přírodě známe jen jediný druh rodu Stetsonia, a tím je vyobraze­
ná Stetsonia coryne. Je to mohutný stromovitý Cereus se široce
rozvětvenou korunou, dorůstající výšky kolem 8 m a s kmenem na
bázi širokým až 40 cm. Modrozelené stonky široké 9—10 cm mají
8—9 žeber. I přesto, že se jedná o velkou rostlinu, je v našich
sbírkách vidět častěji než jiné cereusovité rostliny. Samozřejmě se
jedná jen o malé, ještě nerozvětvené exempláře. Pro pěstitele jsou
přitažlivé pěknými dlouhými trny. V botanických zahradách se
občas setkáme s většími jedinci. Často jsou to seříznuté a zakoře­
něné vrcholy rostlin z přírody. Takovéto exempláře mohou kvést
i v našich podmínkách. Kvete v létě nočními, trubkovitými květy
dlouhými asi 15 cm. S pěstováním stetsonií nejsou velké problé­
my. Jsou to odolné rostliny, protože rostou v klimaticky drsných
a suchých oblastech severní Argentiny a jižní Bolívie.
Opuncie
Opuntia leptocaulis DC.
Opuntia rastrera Web.
Opuntia spinulifera SD.
Opuntia lindheimeri Eng.
Opuncie
V přírodě jsou to počtem druhů a množstvím
jedinců velmi rozšířené rostliny. Obývají kli­
maticky rozdílné oblasti od teplých tropic­
kých přímořských zón přes suché polopouště
až po chladné vysokohorské oblasti. Tvarem
těla a charakterem otrnění jsou velmi různo­
rodé. Proutkovitá až válcovitá článkovitá těla
mají cylindroopuncie, těla platyopuncií tvoří
ploché kruhovité až oválné, často velké člán­
ky. Příčinou malého zastoupení opuncií ve
sbírkách jsou velké rozměry mnohých druhů
stejně jako nepříjemné trny. Kromě velkých
trnů mají Opuncie i malé, téměř mikroskopic­
ké trny — glochidie. Oba druhy trnů jsou
pokryty zpětnými háčky, proto se jen velmi
těžko vytahují z kůže. Opuncie se uplatňují
spíše v zahradní úpravě kaktusových skalek
v klimaticky vhodných oblastech, kde typově
doplňují další druhy kaktusů a sukulentů.
Některé druhy se z estetických důvodů pěstují
i ve výsadbě velkých skleníků v botanických
zahradách. V klimatických podmínkách
střední Evropy se však většina opuncií nedá
pěstovat volně. Jen některé druhy jsou schop­
ny přežít středoevropskou zimu, tyto zimo­
vzdorné Opuncie se mohou při vhodné drená­
ži substrátu pěstovat ve skalce bez zakrytí.
V amatérských sbírkách se výběr opuncií
omezuje na několik druhů, které mají zvlášť
přitažlivý tvar článků či barvu trnů. Zajímavé
možnosti poskytují sběratelům miniaturní
druhy opuncií zařazované některými autory
do samostatných rodů Micropuntia, Corynopuntia a Tephrocactus. Jsou to rostliny
s drobnými kulovitými nebo válcovitými
články těla. Rostou trsovité a tvoří nízké
polštáře. Mohou se pěstovat v ozdobných
miskách a rozšíří tak sortiment tvarů i druhů
ve sbírce. Mnohé z nich mají pěkné ozdobné
trny. Ve sbírkách se některé Opuncie, přede­
vším O. ficus-indica a O. tomentosa používají
jako podložky při roubování choulostivých
druhů. Dobře na nich rostou některé druhy
amerických kulovitých kaktusů. Květy opun­
cií obvykle nevynikají krásou, až na malé
výjimky jsou žluté nebo oranžové. Trvalejší
ozdobou opuncií v přírodě jsou jejich plody,
žluté, červené nebo oranžové, na rostlině se
jich vytváří velké množství a přetrvávají dlou­
hou dobu. Plody mnohých druhů jsou chut­
ným ovocem a v zemích Latinské Ameriky
jsou oblíbené.
85
86
Opuntia basilaris Eng. et Big.
Tento druh je příbuzný O. microdasys. Roste však na druhé straně
severoamerického kontinentu. Hlavní areál je na jihozápadě USA
ve státech Kalifornie a Arizona, zasahuje i na území Mexika do
států Sonora a Baja California. Jsou to nízké, keřovité rostliny
s články dlouhými až 20 cm. V Americe jí říkají beaver-tail cactus
podle článku ve tvaru bobřího ocasu. Areoly jsou bez trnů. Brzy
na jaře, přibližně v období velikonoc, se otevírají výrazné červenofialové květy o průměru až 5 cm. Je to jedna z pohledných opuncií,
v přírodě jsou kvetoucí jedinci skutečnou ozdobou. Vyskytuje se
na území více rezervací, rostlina na snímku je z oblasti státního
parku Anza-Borrego na jihu Kalifornie. Ve sbírkách se s tímto
druhem můžeme setkat jen zřídka.
Opuntia imbricata (Haw.) DC.
Tento druh patří do podrodu Cylindropuntia, podle některých
autorů jde o označení samostatného rodu. Od platyopuncií se
cylindropuncie liší především válcovitým tvarem článků. Mnohé
druhy této skupiny se ve své domovině označují názvem cholla.
O. imbricata je keřovitý druh dorůstající výšky až 5m. Má
silný kmen, z něhož vyrůstají dlouhé větve. Na jejich koncích jsou
jednotlivé krátké články, které tvoří korunu. V období sucha není
O. imbricata příliš půvabná. Uschlé články visí z větví, některé
i opadávají a rostliny působí smutným dojmem. Za jarních dešťů
se však napijí, po deštích se vzpřímí a na koncích článků se rozevře
mnoho purpurových květů o průměru 5 až 7 cm.
S cylindropunciemi se ve sbírkách můžeme setkat jen zřídka.
Častěji jsou vidět ve větších sklenících botanických zahrad. Pěstují
se hlavně některé hustě otrněné druhy jako např. O. bigelowii.
Opuntia lindheimeri Engelmann
Tento druh můžeme někdy najít v literatuře zařazený k známé
Opuntia engelmannii. V přírodě se s ním setkáme na severovýcho­
dě Mexika a jihovýchodě USA. Je to variabilní rostlina. Některé
exempláře mohou dorůst výšky až 2—4 m. Zelené až zelenomodré
články jsou dlouhé až 25 cm. Z areol vyrůstá 1—2, později až
6 žlutošedých trnů, dlouhých do 6 cm, a velké množství žlutých
anebo i hnědavých glochidií. Žluté nebo až oranžové květy se
objevují začátkem léta a postupně tmavnou, takže na jedné rostli­
ně můžeme pozorovat mladé žluté a starší, téměř červené květy.
Ozdobou rostliny jsou purpurové plody. Ve sbírkách se pro své
velké rozměry nepěstuje příliš často. Vyžaduje přímé sluneční
světlo a běžnou kaktusovou zeminu.
Opuntia microdasys (Lehm.) Pfeiff.
Z množství druhů opuncií je O. microdasys jedna z mála, která je
i ve sbírkách častá. Je oblíbená pro geometrickou pravidelnost
velkých areol, kontrastujících se světle zelenou barvou pokožky
nepříliš velkých, okrouhlých článků. Pěstují se různé formy, lišící
se barvou areol i velikostí článků, některé z nich byly vyšlechtěny
v kulturním prostředí. Nejčastěji se vyskytují formy s glochidiemi
žlutými, vzácněji s bílými nebo hnědými. Areoly jsou bez velkých
trnů, obsahují však značné množství krátkých glochidií, které se
snadno uvolňují. Přestože rostlina, protože nemá velké trny, vypa­
dá nevinně, ve skutečnosti je každý dotek s ní velmi nepříjemný.
Je proto vhodné ve sbírce umístit tyto rostliny z dosahu, abychom
o ně nezavadili.
V přírodě je O. microdasys rozšířená po celé poušti Chihuahua
od severovýchodu Mexika až po jeho střed. V Mexiku je známa
jako nopal cegador — nopál oslepovač — podle poranění oka až
slepoty, kterou mnohdy způsobí dobytku její nebezpečné glo­
chidie.
Opuntia stenopetala Eng.
O. stenopetala je v Mexiku běžný druh platyopuncií. Vyskytuje se
na velkém uzemí od státu Coahuila na severu až po Hidalgo
a Querétaro v centrálním Mexiku. Je to keřovitý druh s více nebo
méně plazivými stonky, které se často rozrůstají ze středu rostliny
do širokého okolí. Jednotlivé šedozelené články vejčitého tvaru
mají průměr 10—25 cm. Z areol vyrůstá víc trnů, v mládí jsou
tmavě červené, později černé až šedé. Pokud rostliny nekvetou,
mohly by se při zběžném pohledu snadno zaměnit s některým
podobným druhem nízkých keřovitých opuncií. Malé, jen 2 cm
široké oranžové květy však bezpečně prozradí, o jaký druh jde.
Kvete na jaře, podobně jako většina opuncií. V této době se
vytvářejí i mladé články, které jsou načervenalé. Při pozornějším
pohledu je možno si ve spodní části areol všimnout malých červe­
ných kuželovitých výrůstků. Jsou to zakrnělé listy, které usychají
a opadávají když článek doroste.
Opuntia tunicata (Lehm.) Link et Otto
O většině opuncií nemůžeme říci, že jsou to zvlášť hezké rostliny.
Často tvoří velké trsy, které v období když nekvetou nebo na nich
nedozrávají plody nejsou vůbec přitažlivé. Jednou z výjimek je
Opuntia tunicata. Je to nádherná, doslova ozdobná keřovitá rostli­
na, která upoutá hned na první pohled. Její ozdobou však nejsou
ani květy, ani plody, ale její hustě otrněné tělo. Dorůstá výšky
kolem 50 cm a tvoří bohatě rozvětvené trsy. Šedozelené válcovité
stonky jsou dlouhé 6—12cm a široké kolem 4cm. Mají velmi
hezké bílé areoly a žluté glochidie. Celé tělo je pokryté světlými,
slámově žlutými a někdy až narůžovělými trny dlouhými A—5 cm.
Kvete na začátku léta ve dne, má žlutozelené květy, široké asi
5 cm. Tato Opuncie je v přírodě rozšířená na velmi velkém areálu,
zahrnujícím centrální oblasti Mexika, Karibské ostrovy, Kolum­
bii, Peru, Argentinu. S pěstováním nejsou žádné větší problémy,
vyžaduje však víc prostoru, aby se její krása mohla plně projevit.
Kaktusy
v rukou zahradníků
Lobivia hybr.
Echinopsis hybr.
Epithelantha micromeris (Eng.) Web.
Astrophytum hybr. COAS
Kaktusy v rukou zahradníků
Rostliny se v rukou zahradníků stávají objektem šlechtění. Cílevědomý výběr nejkrásnějších jedinců, vyhledávání forem a odchylek
od tvarů, které se vyskytují v přírodě často
doplňuje i hybridizace — vzájemné křížení
razných druhů. Tak se z původních botanických druhů stávají kulturní rostliny. Produkty šlechtění se nazývají kulturní variety —
kultivary. Hybridy se označují jmény osob
nebo názvy, které se výrazně odlišují od
vědeckých jmen původních, botanických
druhů.
Většina pěstovaných okrasných rostlin se
díky šlechtitelské práci více či méně liší od
druhů přírodních. U kaktusů tomu tak není.
V amatérských i profesionálních sbírkách se
většina pěstovaných rostlin shoduje s přírodnimi druhy. Pěstitelé specialisté si nejvíce cení
druhů, u nichž je přesně znám původ rostliny.
Vzhledem k zákazu vývozu kaktusů z mnohých zemí, kde jsou součástí přirozené flóry,
dovážejí se dnes především semena.
Navzdory tomu však zahradníci nevynechali ani kaktusy. U některých rodů a druhů
se hybridy pěstují častěji než původní druhy.
Je to v případech, když jsou výsledkem křížení nové, výrazně odlišné a určitými znaky
zvláštní rostliny. Další skupina kaktusů je
důsledkem kulturního prostředí pozměněná,
a to neúmyslně. Vzájemným opylováním jedinců s některými mimořádnými vlastnostmi
se postupně vypěstovaly rostliny částečně odlišné od původních. Díky neznalosti, ale někdy i z komerčních důvodů, potom některé
z nich dostaly jména variet nebo dokonce
druhů, třebaže správné by bylo označení kultivar.
I v přírodě se příležitostně vyskytují odchylky, často vyvolané mutacemi, které však
jen zřídka přežívají a dál se rozmnožují,
V kulturním prostředí je možno takové formy uchovat a namnožit. Tyto zvláštní růstové
formy a abnormality, někdy velmi hezké,
pěstitelé vyhledávají.
Hybridy
Nejúspěšnější hybridy kaktusů se podařilo vypěstovat u epifitů.
Křížení je zaměřeno na velké a barevně mimořádné květy. Bohu­
žel, podobně jako u většiny ostatních kaktusů, i tady je doba
kvetení obvykle krátká, omezená na jediný den. Krása těchto
květů je proto velmi pomíjivá. Navzdory tomu jsou nádherné
barvy a nezvyklé tvary silným zážitkem pro každého, kdo je měl
možnost vidět.
92
Schlumbergera, známá i pod rodovým jménem Zygocactus, je
oblíbený „vánoční kaktus". Pochází z Brazílie. Pěstuje se často
jako pokojová rostlina. V létě je možno ji umístit venku na zahra­
dě. Když se v září přenese do chladnější místnosti s teplotou
kolem 15°C, na vánoce spolehlivě vykvete množstvím dlouhých
zygomorfních květů. Po odkvětu vyžaduje přibližně měsíc odpo­
činku za nižší teploty a sucha. Nejlépe se jí daří ve výživné humu­
sové půdě.
Dalším epifytickým kaktusem, který je častým objektem hybridi­
zace, je Epiphyllum. Známější je pod neplatným označením Phyl­
locactus — listový kaktus. Toto jméno vystihuje zvláštní listový
tvar stonků. Jsou ploché nebo trojhranné, prodloužené a bez trnů.
Ke křížení se využívají i některé druhy cereusů, a tak mnohé
z hybridů mají skutečně nádherné květy. Rostliny pocházejí z tro­
pických oblastí, vyskytují se od jihu Mexika až po Jižní Ameriku.
Pěstují se ve výživné humusové zemině. V létě jim nejlépe vyhovu­
je umístění ve vlhkém teple. Mohou se pěstovat i venku na zahra­
dě. Přezimují na světle, při teplotě kolem 10 °C. Výborně se roz­
množují řízky.
Ze skupiny severoamerických kulovitých kaktusů je častým ob­
jektem úmyslné hybridizace rod Astrophytum. Atraktivní vzhled
těla astrofyt a velká tvarová různorodost druhů dávají podnět
k této hybridizaci. Hybridy mají vzhled výrazně odlišný od tvarů
základních druhů, a tak jsou vítaným zpestřením sbírky. Další
výhodnou vlastností hybridů astrofyt je jejich brzká květuschopnost. Vidět obrovské miskovité květy na malých semenáčcích je
nevšední zážitek.
Nomenklatura hybridů v tomto rodě se tvoří podle O. Sadov­
ského kombinováním začátků jmen rodičovských druhů. Hybrid
na obrázku, který vznikl křížením druhů A. senile a A. asterias se
proto označuje A. SENAS.
Pro mimořádné květy se pěstují i hybridy některých jihoameric­
kých kulovitých kaktusů, především rodů Echinopsis a Lobivia.
Echinopsisy jsou jedny z nejpopulárnějších a nejrozšířenějších
kaktusů. Jsou mimořádně nenáročné, od jara do podzimu je
možno je pěstovat na zahradě, případně na balkóně nebo okenní
parapetní desce. V zimě jim vyhovuje umístění v chladu, ne však
mráz. Nejčastěji se pěstuje E. eyriesii nebo jeho hybridy. Má
obrovské bílé, voňavé květy, které se otevírají na noc. Některé
hybridní echinopsisy mají květy žluté, oranžové, červené až fialo­
vé. Nenáročné hybridy echinopsisů se ve sbírkách využívají jako
podnože při roubování.
Pigmentové abnormity
Z pigmentových abnormit jsou u kaktusů nejpřitažlivější formy,
jimž úplně chybí zelené rostlinné barvivo — chlorofyl. Přitom
vynikne zbarvení, způsobené jinými barvivy přítomnými v rostli­
nách, která jsou za normálních okolností překryta chlorofylem.
Počet takových forem, které se daří úspěšně pěstovat, je však díky
jejich malé životaschopnosti omezený a skutečně rozšířeny jsou
jen málokteré. Největší popularitu mají barevné mutanty druhu
Gymnocalycium mihanovichii (friedrichiij. Původní barva rostliny
je tmavě zelenohnědá až téměř čokoládová. V Japonsku se před
lety podařilo vypěstovat více mutantů v různých odstínech žluté,
růžové, fialové až do červena. Nejúspěšnější však jsou sytě červené
rostliny označované „Hibotan" nebo také „Rubra". Díky výji­
mečné vitalitě a schopnosti tvořit odnože se daří je množit ve
velkém počtu, a tak se z nich staly snad nejoblíbenější kaktusy.
Nejsou schopny žít samostatně, jsou závislé na podnoži, na níž
jsou naroubovány.
Kristáty
Při normálním růstu stonek přirůstá z jednoho bodu na vegetač­
ním vrcholu a většina druhů je paprsčitě souměrná. Poruchou
tohoto růstu může vzniknout vegetační vrchol, který je rozšířený
tak, že se podobá pásku a tělo se tvoří po jeho dvou stranách ve
tvaru hřebenu. Současně se rozrůstá i do šířky, může se různě
prohýbat. Takové abnormality růstu se příležitostně vyskytují
i u jiných rostlin, mezi kaktusy jsou však poměrně časté. Sběratelé
je nazývají kristáty a pro nevšední vzhled a vzácnost je vyhledáva­
jí. Příčina vzniku kristátů není spolehlivě vysvětlena. Jako jeden
z důvodů se uvádí mechanické poškození vegetačního vrcholu.
Kristátní formy se dají množit vegetativně, roubováním.
Z větších kristátů je možno odříznout část hřebene a naroubovat
ho na vhodnou podnož. Kristáty poměrně zřídka kvetou. Na
fotografii je atraktivní kristát druhu Epithelantha micromeris, kte­
rý nejen že bohatě kvetl, ale vytvořil i celý pás hezkých červených
plodů podél vegetačního vrcholu.
93
Rejstřík
95
A
Acanthocalycium violaceum 62
Agave 11,12
- lechuguilla 45
Akersia roseiflora 76
Aloe 11, 12
Anacardiaceae 50
Aporocactus flagelliformis
77
areoly 20
Ariocarpus 8, 16, 22, 31, 44
-fissuratus 44
- furfuraceus 44
- retusus 44
- var. furfuraceus 44
- var. rostratus 44
- rostratus 44
-trigonus 44
Arrojadoa rhodantha 78
Astrophytum 16, 45, 46, 90
- asterias 8, 45
- capricorne 45
-var. niveum 45
- hybr. „ S E N A S " 92
- myriostigma 45
- niveum 45
- ornátům 46, 50, 52
- senile 45
- var. aureum 45
Austrocactus 17, 61
axila 20
Aylostera 17, 62, 66
- fiebrigii 62
- var. densiseta 62
Aztekium 16, 24
- ritteri 8, 46
Azureocereus 77
B
Blossfeldia 19
Brachystelma 13
Brasilicactus 69
C
Cactaceae 11, 13, 15, 52
Carnegiea gigantea 16, 23, 78
cefálium 19
Cephalocereus 19, 77, 78
- senilis 50, 78
Cereoideae 19, 20
Chileorebutia 68
Copiapoa 17, 28, 62
- cinerea 62
- humilis 62
Corynopuntia 85
Coryphantha 8, 15, 16, 19, 20,
31, 46, 47
- difficilis 47
- minima 8, 49
- sheedii 8
- werdermanii 8
Cucurbitaceae 13
Cylindr opuntia 87
D
Digitorebutia tarritaensis 60
Discocactus 17, 30, 61, 63
- ferricola 63
- horstii 63
- macdougallii 8
E
Echeveria 11
Echinocactus 15, 47
- grandis 47
- grusonil 47, 52
- horizonthalonius 47
- ingens 47
- palmeri 47
- platyacanthus 47
- visnaga 47
Echinocereus 31, 36, 43, 77, 79
- lindsayi 8
-pectinatus 79
- reichenbachii 79
- schmollii 8
- viridiflorus 69
- var. davisii 79
Echinofossulocactus 16, 21, 23,
28,47
- dtchroacanthus 47
- hookeri 47
- pentacanthus 47
- violaciflorus 47
Echinomastus 15, 43, 48, 57
- mariposensis 48
Echinopsis 22, 30, 61, 90, 93
- eyriesii 93
Encephalocarpus 55
Eomatucana 66
epifyt 19
Epiphyllum 19, 25
Epithelantha micromeris 48, 90,
93
Eriocactus 70
Eriocereus jusbertii 36, 44, 58,
76
Eriosyce 17
Escobaria 8, 15, 16, 31, 48, 49
- emskoetteriana 48
- minima 49
- missouriensis 49
- muehlbaueriana 48
- nellieae 49
- runyonii 48
Euphorbia 12, 13
L
Lemaireocereus 81
Leuchtenbergia principis 8, 71
Lithops 11
Lobivia 17, 31, 32, 36, 61, 64,
F
65, 90, 93
- backebergii 67
Ferocactus 15, 21, 28, 43, 49, 50 - famatimensis 64
- acanthodes 50
- var. haematantha 65
- cylindraceus 50
- jajoiana 65
- glaucescens 17, 50, 52
- var. nigrostoma 65
- gracilis 50
- steinmannii 67
- latispinus 22
- wrightiana 65
- pilosus 49
- var. winteriana 65
- stainesii 49
Lophophora 13, 16, 22, 52
Fockea 13
- diffusa 52
Fouquieriaceae 50
- jourdaniana 52
Fouquieria columnaris 50
- williamsii 52
Frailea 17, 19
M
G
marnila 20, 21
Gasteria 11
Mammillaria 15, 16, 17, 19, 21,
glochidie 21, 85
43, 47, 52, 53
Gymnocactus 51, 54, 58
- baumii 42
- beguinii 51
- candida 53
- viereckii 42
- compressa 52
Gymnocalycium 17, 19, 30, 36, - dioica 22
61, 63, 64
- geminispina 50, 52
- andreae 63
- guezowiana 54
- horridispinum 64
- longiflora 53
- mihanovichii (friedrichii) 80, - matudae 22
93
- ortiz-rubiona 53
- cv. Rubra 93
- pectinifera 8
- pungens 60
- plumosa 8, 21, 53
- rosea 53
H
- senilis 54
- solisoides 8
Hamatocactus setispinus 51
- theresae 53
Haworthia 11
Mamillopsis 54
Hechtia 45
Mammilloydia 53
Helianthocereus 17
Marginatocereus marginatus 79
Horridocactus 17, 68
Matucana 17, 23, 66
Huernia 13
- haynei 66
- oreodoxa 66
I
- variabilis 66
Mediolobivia 17, 66, 67
Ibervillea 13
- aureiflora 66, 67
Islaya 17, 29, 64
- eucaliptana 67
- chalaensis 64
Melocactus 17, 19, 22, 61.6'.
- grandiflorens 60
69
- conoideus 8
K
- deinacanthus 8
Kedrostis 13
- glaucescens 8
kořen 24
- longispinus 67
Krainzia 54
- sp. Cuba 67
květ 22
Micranthocereus 17
96
Myrtillocactus
80
geometrizans
36,
N
Navajoa 56
- fickeisenii 56
- maia 56
- peeblestiana 56
Neobesseya 30, 48, 49
Neobuxbaumia polylopha 80
- tetetzo 80
Neochilenia 17, 64, 68
- glabrescens 68
- pulchella 68
Neolloydia 51, 54, 57
- ceratites 54
- conoidea 54
- grandiflora 54
- texensis 54
Neoporteria 17, 64, 68, 69
- gerocephala 69
- multicolor 69
- nidus 69
- villosa 68
Normanbokea 58
Notocactus 17, 19, 61, 69, 70
- arnostianus 69
- crassigibbus 71
- curvispinus 69
- elegans 69
- eremiticus 69
- haselbergii 69
- herteri 70
- magnificus 31, 70
- ottonis 70
- var. vencluianus 70
- parvus 60
- ritterianus 69
• uebelmannianus 71
- forma flaviflorus 71
O
Obregonia 16, 55
- denegrii 8, 55
Opuntia 31, 85,86
- basilaris 86
- bigelowii 87
-ficus-indica 23, 85
- imbricata 86, 87
- leptocaulis 84
- lindheimeri 86
- microdasys 86
- rastera 84
- spinulifera 84
- stenopetala 86
- tomentosa 85
- tunicata 87
Opuntioideae 19, 20
Oreocereus 32
Oroya 17, 71
- peruviana 71
- var. maia 56
- var. peeblesiana 56
- sileri 8
- winkleri 8, 16, 31
Pelecyphora 8, 55, 58
- aselliformis 55
- strobiliformis 55
Pereskia 19, 21, 37
Pereskioideae 19, 20
Pereskiopsis 19, 36, 37
- velutina 37
petaloidy 22
Phyllocactus 35
Pilocanthus 56
Pilosocereus 17, 81
- palmeri 81
podarium 20
Pyrrhocactus 68
R
P
Pachycereus 80, 81
- militaris 8
- pringlei 17, 80
Pachycormus discolor 50
Pachypodium 13
Parodia 17, 19, 21, 24, 30, 61,
69, 71, 72
- faustiana 71
- nivosa 71
- otuyensis 72
- procera 72
- subterranea 72
- yamparaezi 72
Pediocactus 15, 30, 31, 35, 36,
43,56
- bradyi 8
- despainii 8
- knowltonii 8, 56
- papyracanthus 8
- paradinei 8
- peeblesianus 8, 56
- var. fickeiseniae 56
Rebutia 17,61, 62, 66, 72, 73
- chrysacantha 72
- senilis 73
- var. kesselringiana 73
- var. stuemeri 73
Rhipsalis 13, 19, 25
Ritterocereus queretaroensis 81
Roseocactus 44
s
Schlumbergera 19, 23, 25
Sclerocactus 8, 15, 30, 35, 36,
43
Sedum 11
Selenicereus 77
Sempervivum 11
sepaloidy 22
Stapelia 13
Stenocereus 79, 81
Stetsonia 77, 81
Strombocactus 8, 16 24
Sulcorebutia 17, 73
- rauschii 73
T
Tephrocactus 17, 19, 85
- diademata 21
Thelocactus 15, 16, 17, 47, 51,
56,57
- bicolor 56
- var. bolansis 56
- var. flavidispinus 56
- var. schottii 56
- var. schwarzii 56
- var. tricolor 56
- conothele 42, 57
- var. aurantiacus 57
- var. macdowellii 57
Thelocephala 68
Toumeya Papyracantha 21
Trichocereus 17
trichomy 17
trny 20
tuberkula 13, 21
Turbinicarpus 8, 16, 19, 43, 51,
54,57
- schmiedickeanus 57
- var. gracilis 57
- valdezianus 42
u
Uebelmannia 8, 17
Utahia 56
W
Weingartia knizei 73
Z
Zygocactus 92
Ž
žebra 21
okaktusech
Kaktusy — tajuplné rostliny Nového světa stále
více přitahují pozornost svým neobvyklým tvarem,
atraktivními květy sytých barev a mimořádnou
schopností přizpůsobit se rozmanitým podmínkám.
Autoři této obrazové publikace zvolili při jejím
koncipování netradiční přístup. Zkombinovali
informace o původu, výskytu, anatomii, fyziologii
a základních pravidlech pěstování se 100 popisy
nejrozšířenějších nebo nejzvláštnějších druhů.
Sběratelsky atraktivní skupiny zastupují kulovité
kaktusy ze Severní a Jižní Ameriky, Opuncie
a Cereusy. Nechybějí ani různé zajímavosti
a kuriozity.
• přes 100 barevných fotografií •
V této edici vyšlo:
VŠECHNO
VŠECHNO
VŠECHNO
VŠECHNO
VŠECHNO
NAKLADATELSTVÍ SLOVART
o
o
o
o
o
cibulovinách
letničkách
listnatých keřích
orchidejích
jehličnanech
Документ
Категория
Без категории
Просмотров
35
Размер файла
8 585 Кб
Теги
lux, чешские, vsechno, stanik, 2001, kaktusech
1/--страниц
Пожаловаться на содержимое документа